Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Bakalářská práce v jiném rozměru

13. 12. 2016

Každý student vysoké školy dospěje k místu, kdy musí napsat bakalářskou práci. Bakalářská práce je vědecká, takže žádné blablabla. Umím si představit, že student píše poznámky, kolem něj je spousta knih a on pracuje a pracuje a vytvoří svou bakalářskou práci. Bohužel to u mě takto jednoduché nebylo. Realitou je, že kvůli nemoci ničím nehýbu, takže asistent musí zapisovat moje moudra, to ale není konec. Kvůli nemoci už ani nahlas nemluvím, takže asistent musí odezírat a teprve potom moje „chytré věty“ zapsat. Mezitím se o mě samozřejmě musí postarat, uklízet byt, uvařit a ještě mám dvě psí holčičky, které potřebují péči snad ještě větší než já. Přiznávám, že je mám rozmazlené.

A teď pár slov o mém úžasném asistentovi. Je to úplně normální člověk, který musí odezírat a mluvit o tématu, který ho vlastně vůbec nezajímá. A přesto to udělá, takže asi není úplně normální.

Ve škole na přednáškách mám spoustu dotazů. Asistent odezírá a nahlas říká moje otázky. Připomínám, že vůbec netuší, o čem mluvím a hlavně ho to nezajímá. Podle mě je obdivuhodný. Vždyť většina lidí třeba na ulici mě vlastně vůbec nevidí. Má to výhodu, pokud jsem neviditelná, nemusím mít perfektní oblečení nebo vytrhané obočí. A přesto studuji na Karlově univerzitě, můžu komunikovat s vyučujícími a posouvat jejich vnímání života.

Nedávno jsme mluvili o eutanazii. Většina lidí je přesvědčená, že eutanazie je vlastně sebevražda chudáků, kteří sami nemohou vůbec nic, a lékař jim pomůže umřít. Omyl. Eutanazie je potvrzení, že jsem člověk a že mám právo se svobodně rozhodnout o vlastním životě nebo smrti. Nikdo nemůže říct, že budeme volit smrt a rozhodně nikdo nemá právo rozhodovat o našem žití.

A to je moje studium a téma bakalářské práce. Asistent mi moc pomáhá. Problém je, že mluví velmi vulgárně a u zkoušky se to příliš nevyjímá. Aspoň celá fakulta může obdivovat, že jsem ho ještě nezabila.

Monika Henčlová
Monika Henčlová

Monika Henčlová

Monika Henčlová žije s těžkou formou roztroušené sklerózy a je upoutaná na vozík a odkázaná na pomoc asistentů. Přesto život nevzdává a stále tvoří články nejen pro portál Lidemezilidmi.cz, ale i pro řadu dalších. Účastní se řady akcí a vyjadřuje se k situaci zdravotně postižených.

Poslední články autora

Bacha, přítel! 1644x, 5.12.2012
Vánoce přicházejí 1530x, 5.12.2012
Postřeh z INSPO 1498x, 20.3.2013
Buďte opatrní 1398x, 2.8.2013
Rehabilitace musí bolet 13003x, 20.5.2013
Vývoj v sociálním státě 1335x, 13.1.2014
Sbírka exotů 10931x, 3.2.2014
Skoro jarní procházka 1125x, 10.2.2014
Jazykové cvičení 12289x, 7.5.2014
Človíčci člověku 1151x, 19.5.2014
Rychle a zběsile 1019x, 9.6.2014
Letní procházka 1134x, 6.8.2014
Dlouhodobá péče a svoboda 1128x, 25.8.2014
Zimní příběh 1035x, 13.1.2015
Takové zklamání 1141x, 13.1.2015
A mám to 1000x, 20.2.2015
Konec syslení 1045x, 25.3.2015
Sexuální asistence 802x, 12.11.2015
Zdravice pro rok 2016 680x, 4.1.2016
To je neuvěřitelné 106x, 25.5.2018
To k tomu patří 76x, 3.9.2018

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |