Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Byla to bojovnice

16. 1. 2016

Když jsem ji poznala, netušila jsem, že už je nemocná. Byla pro mě příjemnou optimistickou dámou, která se zajímá o zdravý způsob života. Umí život užívat a hodně se směje. Neustále něco plánovala, měla pro každého pochopení a dobré slovo.

Velmi rychle jsme se sblížily. Její otevřenost a jistota v dobré příští mi postupně odhalovaly kousky života, zákoutí a zvraty, kterými už ji život provedl. Často to bylo smutné vyprávění, občas z toho běhal mráz po zádech, ale její neutuchající optimismus všemu dodával potřebnou lehkost bytí.

Když přišla poprvé v paruce, čišelo z ní nadšení. „Je to super, nedá to žádnou práci a vypadám stále dobře,“ smála se. Po první sadě chemoterapie byla unavená, ale spokojená. Přece to zvládla na jedničku. Změnila od základu jídelníček. Podřídila nejen stravování, ale celý životní styl, boji s rakovinou. Pročítala komplikované lékařské studie, hledala informace, radila se se všemi, co měli podobné zkušenosti. Vyzkoušela všechno z potravin, bylin, čínské, ajurvédské a každé jiné přírodní medicíny a dařilo se jí dobře.

Výsledky však nebyly tak optimistické, jak lékaři slibovali a musela podstoupit ještě druhou a třetí sadu chemoterapie. Zhubla a od neznámých lidí přijímala komplimenty na to, jak dobře vypadá, s pokorným úsměvem. Neochvějně věřila, že je to jen další životní zkouška, kterou musí projít se ctí.

Přesto, že jí lékaři doporučovali klid, nevydržela sedět doma a přemýšlet o nemoci, která se ji snaží zabít. Netroufala si na opětovnou práci s dětmi, a tak začala vypomáhat na pár hodin v obchůdku. Chodila tam ráda, pro každého zákazníka měla dobrou radu a úsměv. Pořídila si nové bydlení a pomaličku se zařizovala podle vlastních představ. Syn už je samostatný a jí se uvolnily ruce i čas.

Poslední magnetická rezonance ukázala mírné zlepšení. Opět se jí rozsvítily ohníčky v očích a začala plánovat prázdniny, návštěvy široké rodiny na Slovensku, přátel a známých. Ale tahle nemoc je zákeřnější, než bychom chtěli. Po čase začala být unavenější, než bylo přiměřené. Trápily ji bolesti břicha a nechuť k jídlu, ať bylo sebezdravější a sebechutnější. Další z mnoha vyšetření ukázaly prudký nárůst markerů, ukazujících na další zhoubná bujení.

Další sada chemoterapie by každého jiného zabila. „Nejhorší je,“ říkávala s odzbrojujícím úsměvem, „že jdu do nemocnice a je mi dobře, necítím se vůbec nemocná. Ale ty jedy, co do mě pouští, mě složí na tři dny. Nemůžu jíst, jen zvracet. Nemůžu chodit, na záchod mi musí pomáhat. Nemůžu spát, bolesti jsou silnější než prášky na spaní.“ Nebyla však z těch, co si stěžují a s neuvěřitelnou pokorou přijímala každou další bolest, jako nevyhnutelnost na cestě k uzdravení.

Protože se stav nijak zvlášť nelepšil, požádala o tzv. biologickou léčbu. Po neuvěřitelném papírování a dvouměsíčním čekání se zdravotní pojišťovna vyjádřila asi v tom smyslu, že nemá nárok na tento způsob léčby, protože je „neperspektivní“ pacient. Přeložila bych to z úřednické řeči do češtiny asi takto: Jste příliš nemocná na to, abychom do vás investovali velké peníze, proto Vás necháme bez další léčby zemřít. Podobný výrok by nadzvednul i mrtvého! Nehodlala se s tím smířit a okamžitě požádala o pomoc lékařskou komoru, ombudsmana, podala odvolání a požádala o změnu ošetřujícího lékaře. A světe div se, najednou byla léčba schválena.

Zbytečné dva měsíce, kdy už mohla dostávat nové léky, hodila statečně za hlavu. Že není tenhle způsob léčby tak šetrný, jak se všeobecně tvrdí, taky ignorovala. Veškeré své síly soustředila na boj s nemocí, která začala vyhrávat. Když se vrátila domů po nezbytné operaci, přistěhovala se k ní maminka. Dáma v letech, kdy už by sama potřebovala pomoc. Ale maminky už takové jsou, starají se o své děti s láskou v jakýchkoli podmínkách.

Život už nebyl tak lehký, ale po čase začala opět zvládat věci, které nám připadají tak samozřejmé. Osprchovat se, najíst, obléknout. Znova se začala usmívat. Teď je ta pravá chvíle na malou podpůrnou návštěvu, říkala jsem si. Byl však listopad, vánoční obchodní sezóna v plném proudu. V obchodě jsme bývali od rána do večera. Několikrát jsem, unavená a zavalená povinnostmi, odložila plánovanou návštěvu.

Jednoho dne ráno mě uzemnila zpráva, že je opět v nemocnici. Lékaři jí nedávali velké naděje. A v očích posla špatných zpráv jsem četla zoufalství. Na rozdíl ode mě se mohl utrhnout z práce a zajet do nemocnice. Odpoledne zemřela.

Bylo mi hrozně, ještě dva dny jsem chodila jako náměsíčná a starosti všedního dne mi připadaly vzdálené, jak procházka po Měsíci. Ještě na pohřbu jsem chtěla křičet, vstávej, máš přece za pár dní narozeniny! Tytéž narozeniny jako já!

„Už to nestihnu,“ odpověděla by mi s tím odzbrojujícím úsměvem, „mám teď rande s někým jiným.“ „Promiň,“ zašeptala jsem jí na cestu. Dnes už vím, že nic, ani práce, nesmí být důležitější než lidé kolem nás. A pokud existuje nějaký život po životě, pak ji bude tentokrát pořádně hýčkat, byla to totiž bojovnice.

Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 14534x, 23.2.2012
Čekání na slunce 43989x, 18.3.2012
Reforma nebo deforma ? 4231x, 7.5.2012
Měla jsem zlý sen 2181x, 29.5.2012
Dívka a muž na zemi 2169x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2222x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 2746x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 1967x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 1992x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5011x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2069x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 1930x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1717x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1705x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1663x, 8.1.2013
Jsem neviditelná 2345x, 12.2.2013
Dotýkejme se 1906x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1711x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1254x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1220x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1010x, 10.6.2014
Jsem divná 748x, 21.4.2016
Udělala jsem si radost 629x, 2.6.2016

Komentáře

  • Jura

    vloženo 28.1.2016 01:59:36

    Děkuji za vemi pěkný článek. Byla to má sestra. Byla opravdu bojovnice a nic nevzdala do poslední chvilky.

  • Eva

    vloženo 18.1.2016 18:16:33

    Se slzami v očích jsem si přečetla článek o ženě ve věku mé dcery, která bojovala dlouze o svůj život, a ten boj bohužel prohrála. Skláním se nad její silnou vůli , která ji hnala za uzdravením, a co víc - dokázala i v této těžké životní situaci být plna pokory, naděje a optimismu. To fakt neumí každý. Cítím i s její mámou, protože loučit se navždy se svým milovaným dítětem, to je snad trest, který žádný rodič, máma či táta, prostě nikdy nepřijme. Važme si proto všichni života, který vedeme, byť není občas ideální, přesto, že máme každý své vlastní problémy a trable, važme si svých přátel, dětí, rodičů, ať někdy nemusíme litovat, že už jsme jim něco nestačili říct, že jsme nezvládli je navštívit a ujistit je, že je máme rádu a jsme tady i pro ně.

Přidat komentář...

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |