Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Čekání na slunce

18. 3. 2012

Jsem unavená. Přesto, že jsem neskládala uhlí ani neuběhla maraton. Ráno vstávám do tmy, den končí brzy a každodenní šedivé a pochmurné počasí mi bere všechnu energii. Zima a chlad mě nutí choulit se dovnitř a balit se před světem do mnoha ochranných vrstev. Připadám si jako zpomalený film. Instinkty mi velí při nedostatku světla a tepla zalézt do teplého pelíšku a spát. Asi jsem se měla narodit jako medvěd a nějaký vtipálek si to na poslední chvíli rozmyslel.


Civilizace mi však velí vstávat dřív než se mi probudí mozek, vydávat příliž mnoho energie na pobíhání v mrazivém počasí a podávat výkony podobné těm letním. Rozsvěcím světla a zapínám autopilota. Vstát, umýt, obléknout, učesat, namalovat obličej, obout, dojít na zastávku. Pokud se mi podaří trefit do správné tramvaje, dorazím bez nehod až do kanceláře. Vařím si kafe, rozsvěcuju všechna světla a zapínám počítač. Protože mě kolegyně zná, začíná na mě mluvit teprve poté, co mám v sobě alespoň polovinu ranního přídělu kofeinů, čokolády a světla.


Připadám si jako závislák bez své dávky. Toužebně vyhlížím každý kousek slunce, nepochopitelně dlouho se courám po dobře osvětlených obchodních centrech nebo venku, když náhodou vysvitne slunce navzdory inverzi. Vymýšlím si záminky, proč utratit peníze za solárko a bazén. Chybí mi slunce. Chybí mi teplo. Chybí mi světlo.


Pár dní za zimu si na cestě do kanceláře dělám zastávku na fototerapii. S podobně postiženými se snažím ošálit svůj mozek pár luxy navíc a přemýšlím, proč je pro mě tahle jednoduchá procedura dostupná právě jen deset dní, když zima trvá tři nebo čtyři měsíce, o sezónní depresi nemluvě. Ráda bych si to kouzelné světýlko adoptovala, ale na to mi příjmy nestačí a zákon ani zdravotní pojišťovny je za zdravotní pomůcku nepovažují. Můj pomalu se rozjíždějící mozek mi nabízí samá absurdní řešení. Zapnout slunce na vyšší výkon. Nastavit zrcadla na oběžnou dráhu. Vymyslet lék na vnitřní vyhřívání člověka. Prozatím posílám své představy do říše pohádek a v duchu vzývám jaro a objednávám slunce.


fototerapie
Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 16501x, 23.2.2012
Reforma nebo deforma ? 5194x, 7.5.2012
Měla jsem zlý sen 3150x, 29.5.2012
Dívka a muž na zemi 3039x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2735x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 2950x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 2181x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 2204x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5598x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2290x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 2158x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1923x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1846x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1861x, 8.1.2013
Jsem neviditelná 2610x, 12.2.2013
Dotýkejme se 2114x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1942x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1384x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1386x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1204x, 10.6.2014
Byla to bojovnice 1013x, 16.1.2016
Jsem divná 920x, 21.4.2016
Udělala jsem si radost 804x, 2.6.2016

Komentáře

  • Jana

    vloženo 16.12.2012 14:27:01

    Sluníčko opravdu vyléčí všechno, je mi líto dnešních mladých lidí, kteří jsou v naší společnosti nejvíce ohroženi, zvláště pokud žijí sami a nebo ještě hůře jsou na tom matky samoživitelky. Stálý shon a potřeba zajistit rodině vše co potřebuje je v dnešní době opravdu vysilující,držím palečky, ať to vše zvládnete.

Přidat komentář...

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |