Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

I pouhé fandění může hodně ovlivnit psychiku

28. 3. 2017

Právě jsem se vrátil ze semifinálového hokejového utkání druhé nejvyšší hokejové soutěže tzv. WSM ligy a prostě nemohu tuto svou úvahu nenapsat. Jsem ještě plný emocí z hokeje, ale sám si myslím v tomto případě tím lépe. Moje Kladno - město ve kterém jsem se narodil a prožil celých 53 let svého života, se dostalo z téměř bezvýchodné situace. Dnes v nervy drásajícím utkání porazilo Duklu Jihlava a vyrovnalo stav série zápasů na 3:3, třebaže již prohrávalo 1:3. Hraje se na čtyři vítězná utkání. Je jen škoda, že ten příští, tedy rozhodující a definitivní se bude hrát na jihlavském ledě.

Ale i když v něm Kladno prohraje a nepostoupí tak do baráže o nejvyšší hokejovou soutěž Extraligu, jedno je jisté: nikdo již nemůže říci, že Kladno prodalo svou kůži lacino.

A o to ve sportu přece jde! Ale co ve sportu? O to jde přece v celém lidském životě. Můžu v životě prohrát, můžu třeba pořád prohrávat, ale musím se rvát a dělat vše pro to abych neprohrál. I jít až za hranice svých sil. I třeba vypustit duši. Pak je mé svědomí čisté. To je moje životní přesvědčení. Pro někoho snad fanatické a jistě ovlivněné mojí těžkou poruchou osobnosti. Ale já už prostě nemohu být jiný. Nemohu a vlastně ani nechci. Bez tohoto přesvědčení já prostě nemohu žít. Snad stokrát jsem v životě prohrál, ale při každé prohře jsem už dopředu věděl, že to stejně po stoprvé zkusím znovu. Půjdu třeba proti všem, třeba do zcela beznadějného i předem jasně ztraceného boje, ale bojovat budu. Nelze jinak. Moje hokejové Kladno mě v tomto přesvědčení ještě více utvrdilo po tom dnešním vítězném zápase. Nedalo se a dostalo se z téměř bezvýchodné situace.

Jiní by snad řekli: „Vždyť je to jen sport“. Snad. Ale, ne v mých očích. Já pro to svoje Kladno žiju a dýchám. Raději bych byl žebrákem a bezdomovcem u nás doma na Kladně, než miliardářem někde daleko za mořem. To mi bylo jasné již dávno před dnešním zápasem. A ten mi to jen potvrdil. Ať bude moje životní situace sebehorší, nesmím se dát.

Text: Luboš Hora
Luboš Hora

Luboš Hora

Poslední články autora

Má zranění ze sportu 584x, 21.7.2016
Moje typy psychoterapie 796x, 21.7.2016
Seriál o fobiích I 479x, 7.3.2017
Nejsem somaticky nemocný 428x, 9.3.2017
Seriál o fobiích III. 350x, 21.3.2017
V Peer Klubu je mi dobře 325x, 19.4.2017
Jarní příroda je Chrám 275x, 19.4.2017
Tolstoj nebo Gorkij? 285x, 19.4.2017
Kouření z jiného pohledu 237x, 11.7.2017
Musím vydržet 233x, 11.7.2017
Nedostatek pohybu je hrob 125x, 27.7.2017
Mám strach o maminku 130x, 27.7.2017
Můj názor na bezdomovce 148x, 2.8.2017
Z deprese do deprese 152x, 2.8.2017
Zubní protézy 299x, 2.8.2017
Znovu naražená žebra 302x, 5.9.2017
Můj názor na alkoholiky 738x, 1.11.2017
Nevzdávej se 119x, 1.11.2017
Gaučáci 58x, 8.12.2017
Silvestr v Sadské 17x, 4.1.2018

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |