Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Jsem neviditelná

12. 2. 2013

Právě jsem se naučila psát další písmenko a nová slova. Paní učitelka mě pochválila, dala mi na každý řádek v sešitě hvězdičku. Běžela jsem se samou radostí pochlubit mamce. „Jsi šikovná,“ řekla a dál krájela jablko pro brášku. Vzala jsem si sama to největší a nejčervenější jablíčko z mísy a šla jsem se schovat do svého pokoje. Tady jsem já královnou, tady všichni poslouchají, co říkám. Mé království ruší jen bráška na druhém konci pokoje. Nemluví se mnou, vlastně skoro vůbec nemluví. Nehraje si se mnou. Bere mi hračky a tluče mě s nimi. Mamka říká, že za to nemůže, že je nemocný.

Nevadí, budu si malovat sama a mluvit s Kačenkou. Kačenka je moje kamarádka, ale není vidět. Já si s ní o všem povídám ve své hlavě. Mamka říká, že je imaginární. Nevím, co to znamená, prý jsem si ji vymyslela. Ale mně to nevadí, protože Kačenka je hodná a vždycky mě poslouchá. Konečně se mi podařilo namalovat kočku, která vypadá jako opravdová. Mám z toho radost a Kačenka si myslí, že je hezká. Odpoledne má přijít babička, obrázek se jí bude líbit. Babička bude mít čas.

Už zvoní, běžím jí otevřít s obrázkem v ruce. Koukne na něj rychle, pohladí mě po vlasech a řekne, že jsem šikovná. Zouvá si boty a ptá se mamky, co bráška. Už se zklidnil? Byli jste u doktora? Jak to dopadlo? Bude chodit do školky? „Já jsem dostala hvězdičky,“ hopsám za nimi do obýváku. Nikdo mi neodpovídá. Nejdůležitější je zase jen brácha. Už jsem zase neviditelná. Kouknu se raději do zrcadla. Já se vidím, tak proč mě dospělí nevidí a neslyší? Jsem z toho zmatená. Třeba jsem jako Kačenka. Je mi smutno. A někde hluboko v hlavě se mi klube nejisté vzdorovité rozhodnutí. Dospělí mě neslyší, nebudu jim nic říkat. Jsem totiž neviditelná.

Post scriptum: Když mé malé smutné holčičí já propadá panice a neviditelnosti, volám na pomoc své mateřské já, které umí objímat a konejšit a beze slova rozdávat ten pocit, že každá holka je pro někoho ten nejdůležitější člověk na světě.

Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 17294x, 23.2.2012
Čekání na slunce 96805x, 18.3.2012
Reforma nebo deforma ? 5579x, 7.5.2012
Měla jsem zlý sen 3535x, 29.5.2012
Dívka a muž na zemi 3389x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2948x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 3024x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 2247x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 2257x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5634x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2329x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 2207x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1964x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1870x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1901x, 8.1.2013
Dotýkejme se 2156x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1983x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1414x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1427x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1238x, 10.6.2014
Byla to bojovnice 1038x, 16.1.2016
Jsem divná 970x, 21.4.2016
Udělala jsem si radost 837x, 2.6.2016

Komentáře

  • Eva a Rosta

    vloženo 26.7.2013 01:15:03

    Milá paní Ivo, co se stalo se nedá odestát, ale jsme si jistí, že se Vaši rodiče, snažili, jak nejlépe uměli a mohli v těch dávných dobách, kdy služby rodičům postižených dětí byly minimální.
    Osud nadělil Vám postiženého brášku a rodičům celoživotní úděl. Dnes jistě vidíte matčinu lásku k Vám. Když jste měla šest, jistě byla Vaše máma mnohem mladší, než jste teď. Člověk děla co může, ale osud mění naše úmysly, naděje a plány.

  • kami

    vloženo 3.6.2013 00:42:58

    co dodat.....na FB a na skype nejsem ale na sestnulaosum osum osum sest hosum soum set jen tripet...tady jsme pro tebe

  • Jana

    vloženo 17.2.2013 18:52:32

    Ivanko, určitě tě maminka vždycky slyšela, když jsi na ní mluvila, ale měla moc práce s bráškou, proto se ti zdálo, že se ti nevěnuje. Má z tebe radost určitě do dnes. Každý to vše přehodnotí až v dospělosti, když má starosti se svými dětmi.

  • Máma

    vloženo 13.2.2013 17:06:45

    Moje milá Ivanko, čtu tvé řádky a mrazí mě, svírá se mi srdce a padá na mě nesmírná tíha. Proboha, nikdy jsi pro nás nebyla neviditelná, vždycky jsi byla naše chtěná a milovaná holčička, neměli jsme s tátou nikdy v životě pocit, že ti dáváme méně lásky než nemocnému bráškovi. Jistě, potřeboval a potřebuje doposud větší péči, ale to vůbec neznamenalo a neznamená, že jsme tě neviděli, nebo s tebou nesdíleli všechno, co jsi prožívala. Je nám moc líto, že jsi to tak vnímala. Dneska jako dospělá už doufám, že víš moc dobře, že tě máme rádi stejně jako tvého brášku, že máš u nás vždycky zázemí, pomocnou ruku a srdce na dlani, a to nejen pro tebe, ale i pro tvé děti. Máma

  • mia

    vloženo 12.2.2013 21:45:08

    je to nekde hluboko v nas a naporad zustane...ale ucime se stale! :)

Přidat komentář...

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |