Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Měla jsem zlý sen

29. 5. 2012

Posunula jsem se v čase o čtvrt století dopředu. Byla jsem důchodkyně a právě jsem otevírala své ranní internetové noviny. Vyskočily na mě palcové titulky zpráv: Bez zvýšení daní a snížení důchodů se neobejdeme, Studenti stávkují proti zvyšování školného, Penzijní fondy krachují, Ceny léků a energií porostou. Znechuceně zprávy zavírám. Volá mi dcera, ale z obrazovky se na mě culí vnoučata. „Babi, mamka říká, že máš přijít na oběd, bude koprovka.“ „Přijdu, sluníčko, a co byste chtěli?“ „Budeš nám zase povídat pohádky?“ „Ráda a co je u vás nového?“ Následuje záplava slov, zážitků a strkanic, jak mluví všichni najednou. „Stačí, stačí, dopovíte mi to u oběda“, usmívám se, „a běžte pomoct mamce, ať nepoplete talíře.“

U oběda se dozvídám, že ve školce mají starý počítač a paní učitelka nezná tu novou hru. Že na zahrádce už jsou krokusy, ale vypadají nějak divně. Že taťka je už zase v druhé práci a večer je unavený. Dcera trpělivě kočíruje tohle upovídané hejno malých dětí a já se mezi nimi cítím dobře. Po obědě vyprávím příběh o moudrém hospodáři, který ví, že musí vydělat tři zlaté. Jeden půjčí svému synovi, aby se učil a rostl, druhý vrátí svému otci, který mu jej půjčoval, když on sám se učil. A za třetí opraví pro všechny střechu a připraví jídlo. „Ale babi, to mu nic nezůstane.“ „Zůstane mu toho víc, než si myslíš,“ odpovídám hádankou. Chvílí jim to vrtá v hlavičkách, ale pak si odbíhají hrát. Dcera mi ke kávě přidává kapesné. „Promiň, mami, víc ti dát nemůžu, začali jsme šetřit na studia, chtěli bychom, aby vystudovali všichni. Jo a zítra máš přijít k bráchovi, mají pro tebe novinky.“

S pocitem vděčnosti si schovávám bankovku a v duchu počítám, jestli si mohu dovolit zajít s kamarádkama na kafe. Po příchodu domů kontroluji účet, na který přišel důchod. Důchod nižší než nájemné mého malého bytu, nižší než státem vypočtená minimální mzda. Pracovala jsem od osmnácti let, vychovala dvě děti, státu odváděla celý život určené daně a poplatky a teď se koukám, jak špatným hospodářem je stát. Po svých dětech chce platit za vzdělání, svým rodičům nedává dost na důstojný život a státní pokladna má spoustu děr, které nikdo neopravuje. Stydím se být závislá na dobré vůli svých dětí. Stydím se za politiky, které jsme si zvolili. Stydím se a zlobím se, co jsme to dopustili.

S tím pocitem trpkosti se probouzím. Byl to jen sen. Ale nedá mi to a otevírám internetové noviny. Vyskakují na mě titulky: „Týden neklidu vrcholí, tisíce studentů jsou v ulicích“, „Vyšší daně, nižší důchod“, „Protikorupční fond posílá policii na ministra“, „Systém sociálních dávek stále selhává.“

Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 15039x, 23.2.2012
Čekání na slunce 63096x, 18.3.2012
Reforma nebo deforma ? 4407x, 7.5.2012
Dívka a muž na zemi 2339x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2335x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 2841x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 2083x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 2083x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5391x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2171x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 2048x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1820x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1779x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1765x, 8.1.2013
Jsem neviditelná 2463x, 12.2.2013
Dotýkejme se 2019x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1816x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1318x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1292x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1112x, 10.6.2014
Byla to bojovnice 937x, 16.1.2016
Jsem divná 819x, 21.4.2016
Udělala jsem si radost 719x, 2.6.2016

Komentáře

  • Mia

    vloženo 10.11.2012 22:11:52

    tvrdá realita dnešního dne....

  • Doubravka

    vloženo 7.6.2012 20:25:31

    Opravdu to už není sen a vládní činitelé to již nemohou "házet na 40 let vlády jedné strany". Přemýšlím, zda doopravdy ti, kteří by se měli snažit o blaho země a místo toho se snaží o blaho své, jsou skutečně vzorkem obyvatel naší země... V roce 91 jsem přemýšlela při projevech Václava Klause o tom, co bude s těmi, kteří třeba nebudou mít hlavu na studia, zda bude dost učebních oborů a zda řemesla později nebudou chybět, (i moje dcera v té době devítiletá nebyla "klasická holčička", už se ukazovalo, že bude bohémská duše).
    Po více než dvaceti letech je pohled žalostný - vesničky, městečka máme krásně poopravovaná, fasády hýří barvami, mobily mají snad už dětičky ve školce, také cestovat můžeme, jak se nám zlíbí, atd. atd... No, to ano. Ale pro mnoho z nás je žít a přežít čím dál těžší.
    Snažím se myslet optimisticky - jenže už to jde špatně. Pořád se musím "prát" za své, dnes již dospělé děti - jsou totiž v ID.
    Celý život se staráme, myslíme na jejich budoucnost - a bláhově věříme, že se alespoň tněco posune lepším směrem.
    Před čtyřmi lety, ve svých 48 , jsem musela zůstat doma na péči - "střihnout" práci, kariéru, plat - nebylo možné to zvládnout jinak. Vlastně - bylo by to možné v případě, že bychom syna odsunuli do ÚSP- ředitelka mi to tenkrát řekla - proč "ho" někam nedáte, to nezvládnete, a ....stejně tam jednou bude muset...
    No, ano. Až tu nebudeme.
    Ale - mám o ně hodně velký strach...

  • Blanka - Rousice

    vloženo 1.6.2012 11:20:26

    Bohužel, dnešní doba je taková, že to co se nám zdá, už dávno není sen. Žít v dnešním světě je čím dál obtížnější, a není to tím, že bych si žila nad poměry. Snažím se hospodřit rozumně, ale měsíc co měsíc mám před sebou dlouhý seznam toho, co musím zaplatit. Kopička, která mi zůstane, je hodně malá. A uživit se z toho, zaplatit léka a jízdné a další základní potřeby je stále obtížnější. Řadu let jsem pracovala, vychovala tři dcery a taky jako každý občan této zemičky jsem odváděla daně. Aby toho nebylo málo, přišla nepozvána duševní nemoc a diabets.
    Nechci si stěžovat a nadávat na dnešní dobu. každá má svoje a v každé etapě se lidé museli potýkat s jinými problémy. Spíše mne mrzí, že lidé, kteří mají rozhodovat a řídit uvážlivě tuto zemi, se chovají jako špatní hospodáři a hojí se na těch, co se nemohou bránit. Na lidech nemocných, dětech, matkách samoživitelkách a seniorech.
    Až se mi jednou bude zdát sen, že naše země vzkvétá a lidé jsou opravdu šťastní a svobodní a já se probudím a bude to realita, tak jenom řeknu. Stal se zázrak. Ale na ten se ještě hodně dlouho načekám.

Přidat komentář...

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |