Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Pacient, který přežil bez komplikací

15. 8. 2012

Nedávno jsem musela na malou operaci. Zákrok to byl plánovaný, nezbytný a poměrně jednoduchý. Ale jak známo, nic není bez rizika, tak jsem se poctivě připravila. Duševně i prakticky. Sbalila jsem si všechny předepsané a doporučené věci, k tomu tři knížky, empétrojku, mobil a drobné mince do automatu. Rozdala jsem podrobné instrukce puberťákům, seznam povinností a patřičný finanční obnos. Důkladně jsem se rozloučila s tím kouskem svého těla, který neposlouchal, a vydala jsem se všanc státnímu zdravotnictví. Jako prvnička jsem byla připravená na leccos, ale skutečnost předčila mé očekávání.

První den byl jen přijímací. Jeden lékař mě přijímal a prohlédnul na ambulanci, druhý se mnou sepisoval celkovou anamnézu na lůžkovém oddělení. Jedna sestra mi měřila tlak na ambulanci, druhá se vyptávala na stav mého těla na oddělení, třetí nám dávala instrukce na pokoji. Podepisovala jsem krom informovaného souhlasu asi tak tucet dalších papírů. Nejvíc mě dostal ten, kde potvrzujete převzetí jídelního příboru, teploměru a plastového hrnečku pod hrozbou jejich úhrady při ztrátě. Krom nepopiratelné skutečnosti, že pod narkózou či ve spánku těžko můžete pohlídat své věci, mi nejde do hlavy, proč si musí pacienti mýt příbor v naprosto nevyhovujících podmínkách v umyvadle, navíc bez mycího prostředku, neboť ten v doporučených potřebách skutečně nebyl.

První informace, kterou jsme dostaly na pokoji, bylo důrazné varování, abychom si nenechávaly žádné věci nezamčené. Myšleno tím peníze, doklady, mobily a jiné cenné a snadno prodejné věci. A to ani pokud odcházíme z pokoje dva metry jen do sprchy či na toaletu nebo prostě jen usneme. Prý není možné uhlídat vše a zrovna včera řešili krádeže na jiném oddělení. Udiveně jsme se na sebe se spolubydlící na pokoji podívaly. Měly jsme stejný termín operace a stejně nevěřící výraz. Naštěstí se další informace týkaly jen naší medikace a chodu oddělení.

Dalším překvapením byla krabička na zdi, která po nás chtěla mince, abychom se mohly koukat na televizi. Částka 20 Kč za dvě hodiny, což není ani jeden film počítáte-li s neuvěřitelným počtem reklam, se nezdá tak veliká, ale já jsem jen tak ze zvědavosti počítala. Kdybychom se koukly na jeden film denně, při dvoutřetinové obsazenosti pokoje, tak provozovatel získává měsíčně cca 400 Kč a koncesionářský poplatek činí 135 Kč. Pořizovací cena přístroje je asi 12 000 Kč, takže se vrátí za přibližně 45 dní. Předpokládám-li správně, je sledovanost televize mnohem vyšší. Vrtalo mi hlavou, kam jde zbytek peněz násobený počtem pokojů celé nemocnice, a po zralé úvaze jsem se rozhodla tuto kratochvíli si na těch pár dní odpustit. Zbytek dne jsme si povídaly o strastech a radostech života ve snaze rozptýlit obavy z následujícího dne.

Ten proběhl podle očekávání. Ráno nás sestřička požádala o změření teploty a následovaly nutné přípravy a odvoz na sál. Příjemné pro mě bylo zjištění, že sestry celou dobu povídaly, co se se mnou bude dít až do příchodu anesteziologa a prvního nádechu z masky. Uklidňovalo mě to možná víc než samotná medikace. Zbytek dne jsem prospala a bojovala s obvyklými pooperačními potížemi, pamatuju si jen na neustálé pípání a cvakání přístrojů a matně návštěvu dalšího lékaře, který říkal něco o tom, že je vše v pořádku, i když já si tak rozhodně nepřipadala.

Když nás následující den vrátili na pokoj a na ranní vizitu přišel v pořadí čtvrtý lékař, přemýšlela jsem, kolik jich jedno oddělení ještě může mít. Spolupacientka požádala o jiné léky proti bolesti. Dostalo se jí krátké přednášky o tom, že na pooperační bolesti lépe zabírají tato analgetika. Sestra přišla po chvíli s otázkou, které léky tedy chce. Poslušná pacientka zviklaná názorem odborníka zaváhala. „Pan doktor jistě nezažil bolesti po gynekologické operaci, takže si vezměte to, po čem se cítíte lépe,“ usmála se sestra. Byla jsem jí za tu větu vděčná.

Má důvěra ve zdravotnictví utrpěla další ránu poté, co jsem ochutnala první jídlo. Po dvou dnech téměř bez jídla jsem sice něco málo snědla, ale s chutí to rozhodně nebylo. Dostalo se nám sice docela podrobných rad o tom, co jíst a nejíst, aby s námi opět naše vnitřnosti začaly kamarádit, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme druhý den po operaci ke snídani dostaly zapovězený banán a k obědu zelný salát. Po kontrolních dotazech se nám dostalo vysvětlení od dietní sestry, že čínské zelí nenadýmá a banán má i jiné než zastavovací účinky. Ten otazník, co mi visel nad hlavou, musel být vidět na míle daleko.

Ani další jídlo nás nenadchlo, nebyla by spokojená ani doktorka Cajthamlová. Sladké pečivo s marmeládou a kakao, polévka se zásmažkou, těstoviny s omáčkou a kouskem masa, rohlíky a šunkový salám, ovoce jen kousek denně, zelenina žádná, mléčné výrobky nikde. Jedla jsem jen z nutnosti a nechala jsem si každý den nosit to, co mi chybělo. Další den, další lékař. Začínám být jen záznamem v kartě. Případem beze jména. Kontrolní vyšetření, šestý lékař. Zbytek mé důvěry v české zdravotnictví se rozplynul poté, co mi sestra přinesla léky, o kterých mě žádný z mnoha lékařů neinformoval. Přála jsem si být doma, spát ve své posteli, kouknout se na svou televizi, nechat si vařit čaj od svých dětí a jíst, co mi chutná. Pan primář mi mé přání splnil.

Nevím, jestli měl jen dobrou náladu nebo pochopil, že příjemné prostředí pomáhá léčit. Nepochybuju o kvalitě lékařů a profesionalitě sester. Možná, že kdyby sestřičky nemusely tolik papírovat a hlídkovat, měly by čas na svou práci a vlídné slovo, které často pomůže víc než léky na uklidnění. Možná, že kdyby nás lékaři neviděli jako případ v kartě, ale jako člověka s problémem, udělali by si čas na pár slov navíc. Nechci být jen pacient, který přežil bez komplikací.

Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 15016x, 23.2.2012
Čekání na slunce 62695x, 18.3.2012
Reforma nebo deforma ? 4394x, 7.5.2012
Měla jsem zlý sen 2346x, 29.5.2012
Dívka a muž na zemi 2328x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2330x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 2840x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 2080x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 2081x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5386x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2169x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 2047x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1818x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1778x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1763x, 8.1.2013
Jsem neviditelná 2461x, 12.2.2013
Dotýkejme se 2017x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1815x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1317x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1289x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1109x, 10.6.2014
Byla to bojovnice 934x, 16.1.2016
Jsem divná 817x, 21.4.2016
Udělala jsem si radost 717x, 2.6.2016

Komentáře

  • Jana P.

    vloženo 19.9.2012 17:35:51

    Hezky napsano. Jiz jsem zazila nekolik podobnych pobytu v nemocnici a i presto, ze nektere byly v dost kvalitnich nemocnicich, stavaly se podobne veci. Koneckoncu moje prvni setkani s nemocnici probehlo pred par lety tak, ze jsem dostala rano kalisek leku (do te doby jsem zadne nebrala). Bylo mi mizerne a leky jsem poslusne zapila. Az odpoledne jsem se lekari zminila o teto snidani (jinak jsem mela byt nalacno) a on se velmi podivil, zadne leky jsem dostat nemela. Po hlubsim patrani se ukazalo, ze jsem dostala leky,co mela dostat jina pani na pokoji... moje nicim farmakologickym neovlivnene telo zacalo chapat, co je to klasicka medicina :-)

Přidat komentář...

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |