Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Udělala jsem si radost

2. 6. 2016

Prohlásila kamarádka s úsměvem od ucha k uchu. Udělala jsem si radost, umyla jsem nám sprchový kout. V první chvíli mi nějak neseděla radost a nadšení, se kterým to bylo řečeno, s řečenými slovy. Vzápětí jsem se rozesmála. Její nálada byla nakažlivá.

Většina z nás činnosti pravidelné, nedoceněné a nudné, jako jsou domácí práce, považuje za nutné zlo. Celé dětství nás učili, že uklízet se musí. Že neumyté umyvadlo je ostudou hospodyně. Že vlasy na zemi jsou fialový hnus. V pubertě nás obírali o čas, který se dal strávit mnohem zajímavěji, otravným úklidem a nesmyslným mytím nádobí, když to klidně počkalo. Měla jsem na dveřích cedule „vstup na vlastní nebezpečí“ nebo „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“ a pro klid rodičovstva jsem věci prostě schovávala z jejich dohledu.

Ve svém prvním vlastním bydlení, kdy jsem měla sotva svých pět švestek, jsem udržovala rovnováhu pořádku a chaosu snadno. Jak počet věcí narůstal a chaos začal přerůstat, začal ve mě hlodat ten výchovou pečlivě zasazený červík pochybností o sobě. Jsem špatná, když nechám to nádobí neumyté do zítra? Budou si o mě myslet, že jsem špindíra, když nechávám svetr a kalhoty přehozené přes židli, místo abych ho měla úhledně srovnané ve skříni?

S příchodem batolat či zvířectva do domácnosti jsem se naučila některé drobnosti, jako hračky všude po podlaze, trička od jogurtu nebo fresky na zdech, prostě ignorovat. Do popředí vystoupil sebezáchovný reflex, nakrmit, zabavit, unavit, uspat a nenechat se přitom k smrti uštvat. Ale v pozadí mi stále hlodal ten červík. Jsem špatná matka, když nemám vypulírovanou domácnost? Odsoudí mě, když dětem nevařím každý den třikrát denně? A jako většina z nás jsem měla za zády ještě zhmotnění všech svých pochybností v podobě maminky či babičky. „Nechápu, jak můžeš mít nevyžehlené povlečení?“ „Já bych nikdy nedovolila, aby děti měli v pokoji takový nepořádek.“ Vzpomínám si, křičí ve mně malá holka, kterou při tvoření rušily příkazy „ale nejdřív si musíš uklidit“.

Jednoho dne se ale něco změnilo. Kdo říká, že je umyté nádobí důležitější než postavený komín ze všech kostek a jiných předmětů celé domácnosti? Kdo říká, že je čistý stůl důležitější než nadšení dcery nad tím, že už umí jíst příborem, i když má špenát rozptýlen všude po sobě a blízkém okolí? Každý den bojuji s rozporem mezi tím, co vás učili, že je správné a že se musí, a tím, co cítím jako důležité pro sebe a děti. Je důležitější nechat děti a následně puberťáky růst a rozvíjet se, nebo je „učit“ a „omezovat“ nějakými pravidly. Každý den znova vážím, zda to či ono pravidlo je nezbytné pro přežití. Často v nich vidím sama sebe, a nezapomínám, jak jsem se cítila v jejich roli. Rostu. A přehodnocuji.

Do pokojů puberťáků vstupuju jen v nouzi, s klepáním a odcházím bez jakéhokoli hodnocení. Respektuju jejich výsostné území stejně, jako chci, aby oni respektovali moje. Zvyšuju hlas jen, když nenacházím své věci na svém místě nebo počet špinavých hrnků rozmístěných na jejich území převyšuje celkový počet hrnků v domácnosti. Neuklízím za nimi, a když po nich něco chci, více či méně trpělivě opakuju svou žádost tak dlouho, dokud to není. A to i v případech, kdy bych to sama měla uděláno za pár minut. Vyperu jen to, co je v prádelním koši. Umyju jen to, co je v myčce. Příkazy dávám jasně, holou větou a se slovem prosím. Poděkuji, když na mě zbyde, co uvařili.

Sama si tvořím nová pravidla. Přehodnocuji. Zajít s puberťáky do klubu je důležitější než umýt nádobí. Pokecat s kamarády u piva je přednější než vytřít, vyprat a vyžehlit. Zpívat si cestou z koncertu je cennější než vydrhnutá koupelna. A pak si druhý den udělám radost, uvařím pro všechny a umyju ten sprchový kout.

Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 15026x, 23.2.2012
Čekání na slunce 62870x, 18.3.2012
Reforma nebo deforma ? 4396x, 7.5.2012
Měla jsem zlý sen 2348x, 29.5.2012
Dívka a muž na zemi 2330x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2330x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 2840x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 2080x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 2081x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5389x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2169x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 2047x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1818x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1778x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1764x, 8.1.2013
Jsem neviditelná 2461x, 12.2.2013
Dotýkejme se 2017x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1815x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1317x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1291x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1111x, 10.6.2014
Byla to bojovnice 934x, 16.1.2016
Jsem divná 818x, 21.4.2016

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |