Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Umírající pacient aneb pohádka o nemocnici

20. 7. 2014

Celý den mě pobolívalo v zádech. No nic, říkala jsem si, asi jsem trochu přetažená, ještě že už se blíží víkend. Nadopovaná analgetiky si lehám večer do postele, ale úleva nějak nepřichází, zato horečka, zimnice, bolesti a pocit, že už se asi nikdy nezvednu, ano. Snažím se to zaspat s vírou, že ráno můj lékař určí příčinu a zbytek dne a víkendu strávím v posteli. Ale znáte tu pohádku o slepičce a kohoutkovi, ani doušek vody nedostanete snadno, natož pak pomoc našeho zdravotnictví.

Nejkratší cestou mířím do ordinace našeho rodinného lékaře. Malé překvapení, na dveřích cedulka, že dnes se neordinuje z důvodu malování. Chápu, že někdy se malovat musí a den před víkendem je asi vhodný termín, ale to asi moje bolesti nevyřeší. Abych to neměla příliš jednoduché, obvyklý zastupující lékař má v téže budově na dveřích tutéž cedulku. Jen zapomněli pro nechápavé pacienty dopsat, co pak.

Nevadí, říkám si stále ještě s klidem. Nejbližší ordinace praktického lékaře je odtud asi 300 metrů. Dokonce jsou tam tři, ale jen v jedné mi sestra otevírá, a po mé prosbě, zda by se na mě lékař nepodíval, mi začíná složitě vysvětlovat cosi o žádankách, a proč to nejde. Přizve si na to ještě další sestřičku, ale mně se tmí před očima bolestí a chci jen jednu věc. Pomoc! Jediná věta je pro mě teď srozumitelná. „Musíte do nemocnice.“

Chůzí zlomené stařeny se hromadnou dopravou přemísťuji k městské nemocnici. U okénka urgentního příjmu vysvětluji, že mám horečku a bolesti. Sestra se mě vyptává, co mi tedy je, aby věděla, kam mě poslat. Asi se tvářím dost nechápavě. To chci přece vědět já od nich! Opakuju své příznaky a prosbu, aby se na mě někdo podíval. Sestra krčí rameny a můj klid mizí tam, kde se setkávají rovnoběžky. „Zkuste to na interně.“

Se zatnutými zuby mířím dlouhou chodbou k příslušným dveřím. Další okénko, do kterého vysvětluji svůj problém, se tváří, jako bych spadla z Měsíce. „To ale nepatříte k nám, paní doktorko, co mám dělat s horečkou a bolestmi?“ Právě jsem přestala být pacientem a stávám se diagnózou Horečka Bolestivá. „A co Vám vlastně je?“ A jak já to mám sakra vědět, křičí mé zoufalé já! Vychovaná část mé osobnosti vysvětluje, ukazuje a nesměle vyslovuje domněnku, že by to mohly být ledviny. „Tak to musíte na urologii.“

Právě jsem si sama sobě určila diagnózu, za kterou dostane zaplaceno lékař. Už to přestává být pohádka, stává se z toho fraška. Urologie je pochopitelně na druhé straně nemocničního areálu. Se zbytkem sil se doplížím k dalšímu okénku. Zopakuju vše jako v té pohádce: „Leží tam na dvoře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře.“ Tentokrát si mě sestra sice podezřele měří pohledem, ale žádá mě o doklady, posílá do čekárny a naplnit příslušnou šampusku. Po další skoro hodině čekání se dostávám k lékaři. Jedná příjemně, profesionálně a rychle. Pro jistotu mě odesílá na kontrolní rentgen. Vracím se téměř bez čekání, dostávám recept, pokyny a výhrůžku, že kdyby se to zhoršilo, ihned se mám vrátit na oddělení, kde si mě nechají. To snad ne, křičí můj pud sebezáchovy! Mám přece předepsán klid na lůžku, nikoliv ranní buzení, cizí stresující prostředí a příšerný čaj.

Teprve doma zamuchlaná do deky a pod vlivem analgetik, si uvědomuji absurdnost dané situace. Pacient si sám určí diagnózu, dopraví se k lékaři, vyzvedne léky a dopraví se na lůžko. Příště budu chytřejší. Zavolám sanitku, zveličím potíže, omdlím na chodbě nemocnice nebo budu hlasitě naříkat. Teprve pak mě zřejmě budou vozit po ambulancích a vyšetřeních nemocniční zřízenci, budou se ke mně chovat s úctou, jako k trpící lidské bytosti, nikoliv jako k obtížnému hmyzu. Přitom by stačilo jediné. Aby u okénka urgentního příjmu byl vyškolený praktik, aby dokázal stejně jako záchranáři v sanitkách určit „kam s ním.“

A se vší úctou k práci lékařů i sester si myslím, že umírajícím pacientem je tady naše zdravotnictví. Nefunkční systém, selhávající logistika, přebujelé papírování, omezující specializace a prostá neúcta k člověku. Tady není hlavní pacient, ale byrokracie.

P.S. Děkuji tímto naší rodinné lékařce a všem podobným, kteří akutně ošetří mé děti, celou mou rodinu, rodiče i prarodiče kdykoliv, v neděli, v noci nebo ve svém volném čase.

Iva Borak

Iva Borak

Jsem žena. Jsem realista. Vyrostla jsem vedle svého postiženého bratra. Žiju se svými téměř dospělými dětmi a mnoho let také s periodickou depresívní poruchou. Miluji slunce, čokoládu a lidi se smyslem pro humor. Nesnáším bezmoc, bezohlednost a předsudky. Koukám kolem sebe a používám vlastní hlavu

Poslední články autora

Osladím si ráno 15026x, 23.2.2012
Čekání na slunce 62870x, 18.3.2012
Reforma nebo deforma ? 4396x, 7.5.2012
Měla jsem zlý sen 2348x, 29.5.2012
Dívka a muž na zemi 2330x, 29.5.2012
Hudba, festivaly a bariéry 2330x, 15.8.2012
Deprese je zákeřná nemoc 2840x, 29.8.2012
To musíš zvládnout 2080x, 8.9.2012
Úklid vlastní hlavy 2081x, 8.9.2012
Pomoc! Nechci sKartu! 5389x, 25.9.2012
Tančím nejlíp, jak dokážu 2169x, 13.10.2012
Rovnováha vlastního já 2047x, 28.11.2012
Chodníky a čistý stůl 1818x, 10.12.2012
Přání a předsevzetí 1778x, 8.1.2013
Vánoce v ponožkách 1764x, 8.1.2013
Jsem neviditelná 2461x, 12.2.2013
Dotýkejme se 2017x, 6.3.2013
Zdravěji a pomalu 1815x, 26.6.2013
Supermarket nebo obchůdky? 1317x, 17.12.2013
Na hubnutí se musí jinak 1291x, 30.1.2014
Diskriminace slušnosti 1111x, 10.6.2014
Byla to bojovnice 934x, 16.1.2016
Jsem divná 818x, 21.4.2016
Udělala jsem si radost 717x, 2.6.2016

Komentáře

  • Jitka

    vloženo 8.2.2015 05:30:43

    Nebolely mne záda, ale začala jsem trpět průjmy. Nejprve si člověk vezme černé uhlí. Jenže když je to co 14 dní řeknete si, že asi něco není v pořádku. No tak jsem šla za obvodní. Teď je sezóna průjmů sdělila mi. Protože průjmy nepřestaly - byla jsem tam zas. To máte z psychiky, řekla mi. To kategoricky odmítla má psychiatrička. Abych to zkrátila - 5 let mně nechala týrat průjmy. Konečně jsem si vydupala gastro. Než jsem tam šla obvodní řekla, kdo ví jestli tam něco najdou a na lepek nejsem alergická určitě, to bych hubla a ,měla průjem furt. Co myslíte okamžitě při popsání potíží řekli, že jsem alergik na potraviny a vzali mi krev. 3 týdny čekání na výsledky a je jasno. Lepek byl jeden z 6 alergenních potravin, které mám. Doktorka aby zachovala tvář pak prohlásila, že to v podstatě tušila, ale nevěděla, že toho bude tolik. Jo, tušila a 5 let mně nechá mučit průjmy, kr...va.
    Nejvíc mně štve, že dvě moje vyhublé kamarádky byly na alergii na lepek okamžitě /mimochodem negativní výsledek/ a já plnoštíhlá jsem tam byla až po 5 letech! Takže tímto neděkuji své doktorce a hodlám v blízké době změnit obvodní lékaře, aby jsem zase příště nemusela 5 let čekat a nebyla už pozdě!

Přidat komentář...

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |