Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Mirek Schee

Jsem profesionální blázen s velkými sny. Některé se mi již částečně splnily, ale vypadá to, že má cesta za velkolepým úspěchem bude ještě dlouhá.

Totální láska

Ani se ve mně pořádně nestihlo usadit zklámání z toho, že Ann nešla pofellit a přišla nehorázná radost, když mi Nikča napsala, jestli nejdu ven. Bylo to, jako bych se stal bezdomovcem a pět minut na to pro mě přiletěla vesmírná loď.

Zkuřka jako já si toho moc nepamatuje a tak v příběhu přeskočím k událostem, které se navždy vryly do mé paměti. S peer terapeutem Kamilem a Ondrou jsme se bavili o ženách a oba mi naznačili, že mi chybí tah na branku. Pár minut na to jsem zavolal Lucce, jestli nechce jít na oběd. Omluvila se, že má přítele, ale stačilo mi slyšet její sladký hlas a radoval jsem se, že to vůbec zvedla.

celý článek

Přiznání děvkaře

Přiznání děvkaře

Teď mi to začíná docházet, mým životním problémem není ani schizofrenie ani to, že jsem zahleděný do sebe, ale to, že jsem nenapravitelný děvkař. Sotva se Lucka zdánlivě začla vytrácet z mého života, já se hned začal poohlížet jinde. Většinou jsem to nemyslel úplně vážně, sotva se ke mně nějaká žena začla přibližovat, já nahodil zpátečku. Zraňoval jsem je i jejich další nápadníky, nemluvě o tom, že Lucka musí vědět o mém ostudném počínání.

Ona se do mého života vrátila a ten den, který jsme spolu strávili byl nejkrásnějším v mém životě. No a další den místo toho, abych sehnal peníze na cestu za ní, jsem to zabalil a co se dělo dál se ani nehodí publikovat.

celý článek

Od veverek k vojákům

Od veverek k vojákům

Uplynulo již patnáct let od chvíle, kdy jsem na turnaji v magicách vyvolal nekonečno veverek a teď hraju vojáky, kterých sice není nekonečno, ale armáda bijců s vigilance, first strike, lifelink a spoustou dalších vychytávek na vítězství občas stačí.

Plánoval jsem osamostatnit se a bydlet na ubytovně, k čemuž nakonec nedošlo, ale část úvěru (asi 3000) jsem investoval do Magiců a ani trochu toho nelituji. Na prvním turnaji jsem měl totiž 4 výhry a žádnou prohru a byl to jeden z vrcholů mého života, jedna z mála chvil, kdy jsem si připadal nehorázně silný. Na dalším turnaji přišlo vystřízlivění, když jistý klučina (cca 10 let) ve třetím kole vyvolal létající kreaturu 20/20 a pochopitelně jsem proti tomu nic nezmohl. Klíčovou kartou v mém balíku je Mother of runes a strašně mě baví, když soupeři nadávají, jak je nesmyslně silná. A pak je tam spousta dalších vychytávek, v magicách se setkáte s kartami, které jsou nezničitelné a rád je umisťuji do karantény a když zahraju kombo Odric plus Captain of the watch, hra obvykle rychle končí.

Doufám, že si teď nemyslíte, že můj balík je neporazitelný, má již na svém kontě řadu velkých vítězství, ale třeba Adamova Kiora je pro něj rovnocenným soupeřem a vojáci od ní mnohokrát dostali na budku.

celý článek

Příběh dračího rytíře

Příběh dračího rytíře

Již jsem si myslel, že žánr mmo nemá co nabídnout a postupně vymizí z herní scény, ovšem o pravém opaku mě přesvědčil Elder scrolls online. Tak především jsou tu fantasticky zpracované souboje a dochází k velkolepým bitvám mezi třemi znepřátelenými frakcemi.

Můj dračí rytíř je oděn do lehké zbroje, přehazuje mezi holemi blesku a ledu a při velkých bitvách rozhazuje stuny o sto šest, také zmrazuje nepřátele a pokud má po ruce healera a tanka, naběhne do nepřátelských řad a rozsévá paniku kouzly s plošným poškozením. Tedy takhle nějak by to mělo vypadat, ale často lehnu na 2 rány, můj level ještě není maximální a i na vlastním skillu můžu ještě hodně zapracovat.

Mmorpg by mohlo být sebelepší, ale bez dobré party rychle omrzí. A já narazil na úžasnou anglickou guildu, ve které lidé streamují a dokážou udělat skvělou show.

celý článek

Vesmírná loď třídy Lilu Koukou

Vesmírná loď třídy Lilu Koukou
Vzhledem k tomu, že jsem ultimátní tragéd, je absurdní, jak vysoké mám nároky na ženy. Vždy jsem byl přesvědčen, že přes zjevné nedostatky udělám dojem na nějakou bohyni. Sice nevím čím, ale tuším, že nejsem naprosto bezcenný, přečetl jsem přece skoro celé Malé dějiny filosofie. Ve výsledku jsem za celý život měl jediný vztah a to v páté třídě na základní škole, který trval dva dny a nevím, jestli to můžu počítat. No a pak je tu Lucka, čistá esence radosti, která mě nakazila virem totálního štěstí. Poprvé jsem ji spatřil před pár dny v Blázinci, s mým špatným zrakem mi unikla spousta detailů, ale zdálo se mi, že naše pohledy se setkaly a neskončilo to úplným propadákem. Párkrát jsem ji ještě potkal, ale nezmohl jsem se ani na oční kontakt, co kdyby si všimla, že se tvářím jak haldomrdec. Ale nezabalil jsem to, měl jsem pocit, že za takovou holkou musím přijít s něčím extra, dát jí najevo, že pro mě znamená hrozně moc a tak jsem využil své superzbraně a složil jsem o ní dvacetivteřinovou melodii, která ani nebyla nic moc. Odchytl jsem ji na chodbě a předal jí flashku s tím, že melodii ještě prodloužím. Usmívala se a bolest v mém srdci velmi rychle začínala nahrazovat radost. Melodii jsem prodloužil a byla pak ještě horší a po zdravotní sestře jsem Lucce poslal flashku. Po chvíli mi došlo, že melodie není moc dobrá, cítil jsem se jak pitomec, až jsem si řek: Prohrál jsem bitvu, ale ne válku.
celý článek

Fajf frí bírs

Fajf frí bírs

Jednou jsem v centru Prahy náhodou potkal Michala, se kterým jsme se už asi pět let neviděli a první, co mi řek, bylo, jestli pro něj nemám těch čtyřicet korun, které mu dlužím. Také mě požádal jestli bych s ním nevyplnil krátký dotazník. Po chvíli mi došlo, že vlastně shání klienty pro finančního poradce a do toho ještě lákal zahraniční turisty do nočních klubů. Pár hodin jsem mu dělal společnost při jeho „práci“ a začínal jsem chápat, co to vlastně je přátelství. Byl jsem zvyklý na šroubované rozhovory se spolužáky, kdy jsem neustále přemýšlel, co říct, abych je nenudil, ale s tímto podivínem se kecalo samo a hlavně to nenudilo mě.

Michal mě přemlouval, abych taky pracoval pro noční kluby a po nějaké době jsem to skutečně vyzkoušel. V dětství jsem se sice chtěl stát vědcem a vynalézt technologii mezihvězdných letů, ale tohle byla momentálně jediná profese, která se mi nabízela (ne že bych se vůbec snažil najít něco slušnějšího). Zprvu jsem se musel hodně přemáhat, abych někoho oslovil, ale zvyk jsem si na to a přišly i chvíle, kdy jsem si to užíval. To bylo hlavně, když jsem pracoval pro Darling a prezentoval jsem tedy ten nejlepší podnik široko daleko. Z mých úst vycházely hlášky jako „handrid tventy fajf grls, snejk vůmn šou, fajf stejdžis...“ a do toho jsem se posilňoval alkoholem, abych si víc věřil. Přicházely i náročné situace a poznal to i Michal, když turistům nasliboval, že v jeho klubu je čeká dvěstě společnic, ale ve výsledku jich tam našli sotva pět a vyříkali si to s ním z očí do očí.

celý článek

Věčná pařba

Věčná pařba

Myslím, že téměř každý člověk si během svého života uvědomí jeho pomíjivost a musí se s tím nějakým způsobem vypořádat. Dokonce si myslím, že to je skrytá příčina té největší bolesti velké části lidstva.

Moc bych si přál, aby to bylo jako v počítačových hrách, že když naše postava zemře, buď můžeme načíst libovolnou starší pozici, nebo můžem jít hrát jinou hru a nebo se na chvíli můžeme odprostit od virtuálního světa a dělat něco v běžném životě. Prostě chci hrát věčně. Existuje ale vůbec něco věčného? Říká se, že všechny formy jsou pomíjivé. Z toho může vyplývat, že neustálá změna neboli život je věčná, nebo snad i ona je pomíjivá? Tyto paradoxy není v mých silách vyřešit, stačilo by mi věřit, že budu hrát věčně. A tak mě napadá otázka jestli pořád hraje třeba Mark Twain. Lidé si stále čtou jeho knížky, jsou jimi utvářeni a dál utvářejí své okolí. Mark Twain je tedy věčný pařan a já věřím, že ta moucha, která mě dnes v noci otravovala, byla miniaturním mimozemským robotem a má frustrace se vysílala po celé galaxii a to je má brána do věčnosti.

celý článek

Velmistři pseudofilosofie

Velmistři pseudofilosofie

Standovi bylo strašně špatně rozumět, což byla velká škoda, protože jeho teorie stály za to. Doporučil mi, abych hodně pil kolu, protože to odrazuje kiksovky, což jsou samice antimedvědů. Za původce všeho zla považoval Zdeňka Svěráka, ale uklidňoval mě, že armády dobra už dávno zvítězily nad jeho temnými silami. Nejvíc mě ale pobavilo jeho prosté tvrzení, že křesťané to s tím bohem přepískli. A také musím zmínit jeden kompliment, který se mi od něj dostal – že dobro ze mě přímo čiší. I kdyby se celý svět zbláznil a já dostal Nobelovu cenu za literaturu, tak nevím, jestli by to překonalo toto mimořádné ocenění od toho nejpovolanějšího – generála vojsk archandělů a motýlodlaků.

Vlajkovou lodí v bláznivých teoriích Aleny bylo počínání ukrajinských dělníků, kteří v Braníku vlastnili jakousi boudu, z jejíhož komínu vycházely toxické chemikálie, které měly omámit děti hrající si na blízkém hřišti, aby byly povolnější k sexu. A nebyli to pouze Ukrajinci, kdo byl nadržený, například její soused si na ní vynucoval sex sbíječkou. A já jsem ji varoval před primářem psychiatrické nemocnice, který měl v plánu to samé, ovšem ke sbíječce ještě přidal rozladěné piano a talíř ukradený z čínského bistra.

Kuba se jednou probral na podlaze v McDonaldu a bylo mu jasné, že před chvílí zemřel. Stále byl sice naživu, ale ta smrt se popřít nedala, něco bylo prostě jinak, možná v tom hrály roli černé díry a časoprostorové paradoxy.

celý článek

Athény 2004

Athény 2004

Tátův nápad navštívit olympiádu v Athénách jsem uvítal, ale to jsem netušil, že budem přespávat v hodinovém hotelu. Levné hotely byly zaplněné a za drahé táta nechtěl vyhazovat peníze a jediné, co zbylo, byla tato varianta. Brácha to nesl snad ještě hůř než já a myslím, že říkal něco jako: „Co si o tom asi myslí recepční?“ Takhle tedy dopadla naše první noc v Athénách. Ani na druhou noc jsme nesehnali levný hotel a došlo k vyhrocené hádce mezi mnou, bráchou a tátou. Brácha řekl něco ve smyslu, že táta za svůj život utratil nemalé peníze za prostitutky. Schytal za to kopanec do zadnice a řekl, že je to evidentně pravda, když to tvrzení tátu tak dopálilo. Pak řekl, že táta zabil člověka, ten nechápavě civěl a brácha to komentoval: „Vidiš, tahle hloupá lež ti nevadí.“ a pak ze zoufalství přišel další kopanec. Táta tu noc přespal v autě, zatímco já s bráchou jsme se až do rána toulali po městě v podstatě bez peněz. Neustále jsem vyhlížel krásné holky, ale nezmohl jsem se na víc než na oční kontakt. V té době jsem si to neuvědomoval, ale právě v očním kontaktu jsem snad byl docela dobrý, protože jsem si aspoň trochu věřil. Dnes už nezvládám ani oční kontakt, to už spíš nějakou ulovím na svoji pseudofilosofii.

A co se týče sportu, tak jsme byli na ping pongu, baseballu a tenise a bylo to fajn, snad jenom tenistky mohly být odvážněji oblečené.

celý článek

Tenká hranice mezi epileptickým záchvatem a strhujícím tancem

Tenká hranice mezi epileptickým záchvatem a strhujícím tancem

Má taneční kariéra začala neslavně – prachsprostým kopírováním. Bylo to na škole v přírodě ve třetí třídě, když jsem netušil, jaké jsou správné taneční pohyby a tak jsem napodobil vystrkování pat a pohyby lokty směrem dozadu baculaté a roztomilé Týny, do které jsem byl zamilovaný. Od Pepy jsem prozměnu okoukal jeho efektivní couvání. Výsledek zřejmě nebyl valný, protože mi bylo řečeno, že Týna by si se mnou bývala klidně zatancovala, kdybych v tom nebyl tak špatný.

K dalším tanečním kreacím došlo na škole v přírodě v páté třídě, ovšem tentokrát jsem se zaměřoval na ploužáky. V té době jsme se dali dohromady s Martinou, nejkrásnější holkou ze třídy a já zažíval nejkrásnější období života. Nějak nám však vázla komunikace a Kubou mi bylo předáno, že vztah není takový, jak si ho Martina představovala a že po škole v přírodě se se mnou rozejde. Mé následné chování bylo naprosto iracionální a vůbec nechápu, co jsem tím chtěl dokázat, snad ponížit Martinu a ukázat, jaký jsem frajer. Na diskotéce jsem si zatancoval ploužáka s pěti různými holkami a kopačky přišly téměř okamžitě ani jsem nemusel čekat na konec výletu.

Následovalo období kritizování, kdy jsem si netroufal vstoupit na taneční parket a na táborových a školních diskotékách jsem posedával ve společnosti mých kumpánů a smáli jsme se nevydařeným tanečním kreacím. Když mi bylo asi jedenáct let, na táborové diskotéce jsem se připletl mezi starší kluky a holky (jednomu bylo dokonce snad osmnáct let) a frajersky jsem pronesl: „Nevíte, kde je tady diskotéka?“ Chtěl jsem tím vyjádřit všeobecné mínění, že DJ hraje strašné sračky.

celý článek
1,2starší články>

Dílna

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.
Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.
Prezentujte své práce

Naši partneři:

Helpnet Green Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |