Nedávno jsem v učebnici italštiny narazila na zajímavé cvičení založené na porovnávání obrázků. Zadání znělo: „Popište a porovnejte obě rodiny.“ Na první pohled bylo znát, že obrázek nalevo má představovat rodinu tradiční a ten napravo rodinu současnou, postmoderní. Zatímco rodina nalevo měla šest členů a u stolu tam posedávali i babička s dědou, rodina napravo byla maximálně minimalistická: rodiče a jejich jedináček. Zajímavé bylo srovnat pozici matky. Ta na obrázku vlevo postávala u sporáku a připravovala večeři otci čtoucímu noviny, dvěma synům, z nichž jeden hrál na housle a druhý psal domácí úkol, a prarodičům dohlížejícím na syna hrajícího na housle. Na obrázku napravo večeři připravoval otec, v mikrovlnce, matka vyvíjela štíhlou linii na rotopedu a syn hrál počítačovou hru. Takový obrázek byl sice exemplárně přehnaný, přesto myslím, že o lecčems vypovídá. Vede mě to k myšlence, jak moc je feminismus v rodině žádoucí. Protože zatímco z tradiční rodiny nalevo sálá teplo rodinného krbu, rodina napravo působí zmrazeně.
Zatímco obrázek tradiční rodiny je od pohledu hlučný, napravo je mrazivé ticho rytmizované zvuky rotopedu, pípáním počítačové hry a mikrovlnky. Já osobně jsem vyrůstala v tradiční rodině, kde srdcem rodiny byla matka, která nejenže dobře vařila, ale i vytvářela veselou a přátelskou atmosféru. Myslím si, že v rodinách, kterým takové centrum chybí, nemají členové slunce, kolem kterého by mohly obíhat, nemají ukotvení a chaoticky bloudí vesmírem bez jasného směru a smyslu. Na jednu stranu je pěkné, že je v postmoderní rodině žena zbavena té koule u nohy, kterou je výhradní péče o rodinu, ale na druhou stranu tak v rodině může začít převládat sobectví, individualismus a odcizení.