Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Věra Schmidová

NEŘÍKEJ MI, JAK SES ROZHODL

NEŘÍKEJ MI, JAK SES ROZHODL

Když se Mirek vrátil ze služební cesty, Danka se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Byl zaskočen, jejich manželství teď, po dvaceti letech, už nebylo tak vášnivé jako kdysi. Věděl, že se něco stalo, když ho takto vítá. Ale Danka mlčela a Mirek raději taky. „Tak jak ses měl, co nového, jaká byla cesta, co Honza?“ Zasypala ho spoustou otázek, na které vlastně ani nechtěla znát odpověď. Bylo to spíš proto, aby se on neptal jí.

Nevydržel to. Zeptal se: „Co se děje? Co se stalo?“
Sklopila oči: „Nic.“
Věděl, že to není pravda. Věděl ale taky, že to z ní musí vytáhnout ven. Pomalu a po částech. Taková už Danka byla, introvert, vše v sobě dusila.
„Něco doma nového? Někdo tady byl? Volal?“ Začal vyzvídat.
Zavrtěla hlavou.
„Bylas u doktora? Měla jsi jít ve středu.
Bylas?“ Zkoušel dál, kde je to, co ji trápí.
Přikývla.
„A?“
Ticho. To bude ten pravý důvod jejího smutku, napadlo ho.
„Co ti řekl?“ Věděl, že to asi moc veselé nebude. Doposud ale zvládli všechno, zvládnou i tohle.
Danka mlčela. Přitáhl si ji k sobě a objal. Rozplakala se. Chvíli ji hladil po hlavě. Až se trochu uklidnila, začal znovu. Tentokrát ale z opačného konce: „To je to tak zlé?“
Přikývla.
„Moc?“
Přikývla.
„Mám se bát?“
Přikývla.
Zatrnulo mu. Tak tohle opravdu nečekal. Chytil jí hlavu do svých dlaní a zahleděl se jí do uplakaných očí.

celý článek

Probuzení

Probuzení
„Haló! Slyšíte mě? Otevřete oči! Haló!“ Kdo to tady huláká, napadlo ji. A proč? Najednou si uvědomila, že s ní někdo třepe. Nechte toho!, chtěla říct, ale z neznámých důvodů to nešlo. „No tak! Otevřete oči!“ Dejte mi pokoj, nechte mě spát, zavrčela. „Doktore! Promluvila,“ ozval se jemný ženský hlas. „To se vám jen zdálo. Asi má bolesti, to byl jen vzdech.“ Houby vzdech, mluvila jsem, snažila se něco říct, z úst ale nevyšla ani hláska. Nechápala to. Co se to stalo? A proč je tady tolik křiku? A kde vlastně je? „No vidíte,“ řekl kdosi. „Marné byly vaše naděje. Nereaguje, neslyší nás, je klinicky mrtvá.“
celý článek

Paralelní svět

Paralelní svět

Když jsem otevřela oči, babička stála u postele a usmívala se na mě.
„Babi,“ řekla jsem překvapeně. „Ty? Já jsem mrtvá?“
Zasmála se: „Proč bys, proboha, měla být mrtvá? A čemu se tak divíš?“
Pokusila jsem si sednout. Moc to nešlo. Všechno mě strašně bolelo.
„Jen lež,“ řekla klidně. „Musí tě bolet celý člověk. Jsi strašně dotlučená. Vyměním ti obklady,“ a s těmi slovy odešla. Tak jsem aspoň zvedla hlavu a rozhlídla se kolem.
Všechno tu bylo tak strašně známé, tak příjemné, útulné.
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, když se babička vrátila.
Zasmála se: „Kde bys byla? Doma přece. Ta rána do hlavy musela být strašná. Jsi celá popletená.“
„Doma?“ Nechápala jsem. „A kde je máma?“
Babička zvážněla a sedla si ke mně na postel: „Holčičko moje, ty máš teda pořádnou ztrátu paměti.“
Nechápavě jsem se na ni podívala.

celý článek

Verka (Soutěž Napiš, co je život)

Verka (Soutěž Napiš, co je život)


Měla všechno - manžela, práci, která ji bavila a byla pro ni vším, kariérní postup, krásný sen o budoucnosti plný lásky, dětí, lyžování, tance.

Pak přišlo jedno nepovedené lékařské vyšetření, závadná kontrastní látka a opomenutí testu na alergii. Tahle něčí nezodpovědnost ji připravila o vše.

Když se konečně po šesti týdnech probrala z bezvědomí, neměla nic – ani práci, ani manžela, ani zdraví, zato měla invalidní vozík. A měla na vybranou – buď bude sedět sama doma, brečet a litovat se, nebo zvedne hlavu, zatne zuby a bude tvrdě na sobě dřít a svůj smutek, svoje sny a touhy svěří papíru. Jako naději pro ostatní, aby viděli, že i tak se dá plnohodnotně žít.

Dnes, po mnoha letech tvrdé dřiny a boje, má jiného manžela, dělá balet na vozíku a občas taky jezdí lyžovat na monoski. Jenom ty děti a milovanou práci nemá. Zato má pejska, svoje webové stránky, píše povídky a knihy, aby rozdávala lidem radost, aby je přivedla na jiné myšlenky a ukázala jim, že život jde dál navzdory tomu, že se nám zdá, že skončil. A i když je to někdy hodně těžké, stojí za to ho žít.

celý článek

Dílna

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.
Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.
Prezentujte své práce

Doporučit dál:

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2018 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |