Kamarádka mně řekla o jednom zajímavém člověku Lukášovi Němečkovi z Rožnova pod Radhoštěm, který je již od narození na invalidním vozíku. Přišla totiž s nápadem, že bychom za ním mohli přijít na návštěvu. Vše domluvila a my tři kamarádi z neziskové organizace Iskérka jsme navštívili tohoto mladého muže. Musím říci, že jsem ráda, že jsme se s ním seznámili a popovídali si o životě a různých věcech. Jak jsem viděla, co všechno musí ve svém životě překonávat - je to až neuvěřitelné. I tento muž má nárok na pěkný a důstojný život a mít společnost lidí kolem sebe. Velmi oceňuji jeho maminku, která se o něj stará celý život s nepřetržitou péčí. Klobouk dolů před těmito lidmi. Začtěte se do těchto slov a zamyslete se nad životem, zda-li je na prvním místě zdraví nebo peníze. Myslím si, že řada lidí v naší společnosti si myslí, že finance jsou první prioritou v životě. Opak je pravdou. Jakmile člověk nebo jeho rodina onemocní, zjistí, že nejdůležitější životní hodnoty jsou láska, vztahy, přátelství a tolik důležité zdraví. Kéž by si to uvědomili hlavně ti, kteří se honí za úspěchem, majetkem a kariérou. Stačí jeden úraz, jedna nemoc a život se změní ze dne na den, z minuty na minutu.

Paní Miloslava Horová z Kladna má dlohá léta bolestivé problémy s kolenem, v jejím případě se jedná o artrózu. „Koleno mě zlobí už dlouho. Dříve jsem se léčila na kladenské poliklinice, kde mě však chybně zkoušeli léčit standardní metodou s různými opichy, které vůbec nezabíraly. Koleno mě dál velmi bolelo, až jsem se rozhodla změnit lékaře a přešla na ortopedické oddělení do kladenské nemocnice,“ uvádí paní Horová.

Již téměř 80-ti letá Stanislava Klicmanová, původem z Lán, je v Českém červeném kříže (ČČK) skutečnou raritou. Pracuje v něm totiž plných 55 let. Získala velké množství nejrůznějších ocenění, včetně toho nejvyššího možného, kterým je Medaile Alice Masarykové.

Rodilá Slovenka Anna, která žije v Praze, má již téměř pět let plný invalidní důchod kvůli svým psychickým problémům. Přitom péči psychiatra až do svých 40 let prakticky nepotřebovala. „Jen v době, kdy mi bylo kolem 18 let, jsem psychiatrickou ambulanci dvakrát navštívila, ovšem ze zcela banálních důvodů. Studovala jsem tehdy střední školu, a protože jsem povahově více úzkostná, měla jsem velké obavy z neúspěchu při studiu. Navíc jsem se v té době rozešla se svým přítelem, a to byly hlavní důvody mé první, a na dlouhou dobu poslední návštěvy psychiatra,“ vzpomíná paní Anna. Žádnou těžší diagnózu tenkrát u ní nezjistili a nemusela brát ani žádné léky.

U osmatřicetileté Vlasty Lambertové z Nymburska byste vůbec neřekli, že má psychické problémy a léčí se na psychiatrickém oddělení léčebny v Sadské. Její zdravotní stav ale zásadním způsobem ovlivnil závažný případ krádeže peněz v jejím zaměstnání poštovní úřednice.

Ondrova diagnóza je dětská mozková obrna, je ochrnutý a používá k chůzi berle. Každý krok je pro něho obtížný. Zvládá chodit pouze na kratší vzdálenosti, na delší cestu musí použít vozík. Závažná diagnóza ho však nemůže zastavit. Chce být užitečný - užitečný rodině, přátelům, společnosti. Proto se věnuje studiu, rozumí počítačům a přeje si v budoucnu pracovat jako počítačový odborník nebo právník. Navštěvuje střední školu a chystá se na vysokou školu. Denně překonává spoustu překážek s trpělivostí člověka, který je pevně přesvědčen, že všechno má svůj smysl, ačkoli je to vykoupeno bolestí a nesnázemi.

Třiatřicetiletá Gabriela Kalická pochází z Nymburka a trpí bipolární afektivní poruchou. Přesnou psychiatrickou diagnózu však lékaři u ní nedokázali několik let určit. „Psychické problémy jsem začala mít v zaměstnání ve východočeských Hořicích, kde jsem pracovala jako sanitářka v léčebně dlouhodobě nemocných. Největší problém byl v tom, že veškerý tamější ošetřující personál byl hodně vzdálen mému věku, spolupracovnice měli jiné starosti a názory než já, byla to prostě jiná generace. Proto jsem se s nimi nedokázala více sblížit a vznikaly mezi námi pracovní i vztahové problémy, které někdy až hraničily se šikanou ze strany starších zaměstnanců. V Hořicích jsem navíc bydlela na ubytovně a ani tam v té době nebydlel nikdo, kdo by byl blízký mému věku. Z těchto důvodů jsem se začala dostávat do depresivních stavů a začala se ambulantně pravidelně léčit na psychiatrii,“ vzpomíná Gábina na počátky svých psychických problémů.

Petr Bazala je talentovaný mladý muž, který se i přes vrozenou oční vadu nevzdal milované hudby, vystudoval konzervatoř, koncertuje a učí hru na klavír a akordeon na Základní umělecké škole Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí. Rovněž doprovází balet a věnuji se kompozici hudby. Vloni se zúčastnil mezinárodní hudební soutěže v americkém Los Angeles a získal první místo. V příjemném prostředí čajovny jsem si s ním povídala o životě, hendikepu, lásce k hudbě i úspěších.

Ochotný, milý, temperamentní, velmi skromný a duchovně založený člověk s vizáží mnicha – takový je Petr, který už 17 let bojuje s maniodepresivní psychózou a schizoafektivní poruchou. „Nemoc se ohlásila asi v mých 25 letech, ale to jsem se ještě neléčil, jen jsem prožíval velké výkyvy nálad, kdy jsem byl několik měsíců „vysmátej“ a v euforii,“ vzpomíná Petr. Z příznaků nevěděl, že je nemocný, to mu až později potvrdila jeho lékařka, že šlo o manické stavy.

Léčit se začal až v 29 letech, kdy se cítil velmi špatně. To se ocitl v protipólu mánie – v depresi. „Začalo mi vadit všechno kolem mne – prostředí i lidi. Cítil jsem se strašně stísněně. Prožíval jsem hrozná psychická muka a trápení,“ vypráví Petr.

Narodí-li se dítě s postižením, napadají rodiče různé otázky: Co mohu pro své dítě udělat? Kdo mi s ním pomůže? Na koho se mohu obrátit? Neocenitelným průvodcem jsou rodičům v této nelehké situaci střediska pro ranou péči. To liberecké sehrálo v životě Adélky klíčovou roli.

Marta a Milan. A Vítek. „Milane, prosím tě, pojď mi pomoct přenést Vítka na postel,“ zavolala Marta na manžela. Vítkovi bude osmnáct let. Má blonďaté vlasy, milý úsměv, ale nechodí a moc nemyslí a skoro nemluví. „Vítečku – kvítečku, koupila jsem ti knížku, pohádky, chceš nějakou přečíst?“ ptala se Marta svého syna. Usmál se a to znamená souhlas. Pohladila ho po vlasech a z legrace ho ťukla do nosu. Znovu se usmál. Mají se rádi. Všichni tři.

Traumatické zážitky z dětství a onemocnění sourozenců se neblaze podepsaly na psychickém zdraví paní Heleny. Před deseti lety jí zemřel manžel, a pak ona udělala velkou a těžko pochopitelnou chybu, která ji připravila o peníze a přivedla ji opět po letech do psychiatrické léčebny.

Šestatřicetiletá Jana se narodila jako zcela zdravé dítě. V sedmi letech se však u ní začala projevovat závažná oční vada - odumírání očního nervu. Lékaři na oční vadu přišli pozdě. Jako dítě prodělala mnoho operací, ale bohužel v pubertě přestala vidět úplně. „Když přijdete o zrak, tak se toho nebojte, dá se s tím žít. Dá se s tím naučit pracovat a zařadit se do běžného života. Je to těžší, ale jde to, například i díky Tyfloservisu. Hodně záleží i na podpoře rodiny a přátel. Pokud vám poskytnou oporu, tak se to dá zvládnout a vyrovnat se s tím,“ vzkazuje mladá žena všem, kteří se musejí potýkat s nějakým hendikepem.

Martu Vyskočilovou z Kladna přivedla péče o postiženého syna k práci osobní asistentky. Po těžkém úrazu zůstal její syn na vozíku a ona se mu obětavě věnovala až do doby, kdy ukončil školní docházku a odešel do internátu do Prahy.

Dvaatřicetiletá Lucie z Kladna nemá sice vážné zdravotní potíže, ale velmi statečně a houževnatě čelí zcela jiným potížím. V jejím případě se jedná o problémy sociální. Tato vyučená kuchařka-servírka je v současné době nejen bez zaměstnání, ale nechybělo málo a byla i bez střechy nad hlavou. Nestalo se tak jen díky pomoci kladenského Oblastního spolku Českého červeného kříže (OS ČČK) a jeho obětavé ředitelky. Do těchto problémů se přitom Lucie dostala absolutně bez vlastní viny. Na její špatné sociální situaci se podepsal bývalý manžel, který je v současné době pro závažný trestný čin dlouhodobě ve vězení. „Nejhorší je, že v obtížné životní situaci nejsem sama, ale i můj dvanáctiletý syn David,“ uvádí na první pohled slušná a bezproblémová mladá žena.

Karel Klíma z Kladna oslavil 4. ledna letošního roku úctyhodné 90. narozeniny. Takového věku se nedožije každý a mnozí z těch, kteří takového věku dosáhnou, často jen dožívají v domovech důchodců, léčebnách pro dlouhododobě nemocné nebo různých gerontologických zařízeních. Ti šťastnější pak žijí u svých dětí a spoléhají na jejich pomoc. Ani jeden z výše uvedených příkladů však není případem Kladenáka Karla Klímy. Žije s manželkou v normálním bytě v panelovém domě, je plně soběstačný a nemusí spoléhat na pomoc okolí. „Nějaké drobné zdravotní potíže přiměřené mému věku samozřejmě mám, ale který starobní důchodce je nemá,“ říká s úsměvem pan Klíma a hned dodává: „Důležité je, že se sám o sebe postarám, nepotřebuji žádnou pomoc pečovatelů, ani nikoho jiného.“

Michalka Laníková z Holešova se narodila v lednu 2007 jako zdravé dítě. Ve dvou letech u ní lékaři zjistili vzácnou, ale vážnou nemoc, zvanou metachromatická leukodystrofie. Když jsem se o této těžce nemocné holčičce dozvěděla na jednom webu, neváhala jsem a zjišťovala jsem si o Michalce a její nemoci další informace. A tak jsem jsem se také dozvěděla o akci „Sbírejte vršky pro Michalku“. Jedná se víčka z Pet lahví, která já už delší dobu také sbírám. K tomu jsem oslovila své známé a kamarády s prosbou, aby sbírali vršky – víčka také. Ale to mně nestačilo, rozhodla jsem se napsat Michalčiným rodičům a požádat je o rozhovor. Byla jsem mile potěšena, že s tím souhlasili. Tito mladí lidé se o svou nemocnou dceru obětavě starají doma, to nedokáže každý. Proto si takových lidí vážím a oceňuji, že to nevzdávají.

Do těžké situace bezdomovkyně, která navíc psychicky onemocněla, se dostala 62-letá Jana Doskočilová z Kladna zcela bez vlastní viny. Ještě před několika lety bydlela se synem v bytě v panelovém domě. Počátek pozdějších velkých problémů nastal, když se rozhodla svůj byt vyměnit za menší a získat určitý peněžní doplatek na přilepšenou na pozdější dobu. Smůlu měla v tom, že při výměně naletěla podvodníkovi, o svůj byt přišla, žádné peníze jako doplatek nikdy neviděla a nezískala ani jiný menší byt. Není proto divu, že skončila natrvalo v péči psychiatra.

Devadesát čtyři let je věk, kterého se málokdo dožije. František Rašplička z Kladna je oslavil 20. února letošního roku. Narodil se v samých počátcích samostatné Československé republiky, v roce 1919. V minulosti hrál na špičkové úrovni fotbal – nejvyšší fotbalovou soutěž za SK Kladno. Až do pozdního stáří téměř nemarodil. V pokročilém věku se odhodlal k operacím a dnes už zase vyráží na oblíbené procházky.

„Když jsem se poprvé dostal do léčebny, dali mi tam přečíst knížku, která obsahovala to, co jsem zrovna prožíval, a v té knížce bylo napsáno – schizofrenie,“ popisuje Bohumil okamžik, kdy se dozvěděl, že jeho problémy mají pojmenování.

Ladislavu Čurejovi z Kladna je dvaadvacet let, je slabozraký a částečně hluchoněmý. Především hluchoněmost mu způsobuje problémy v komunikaci s jinými lidmi. Proto s ním ven většinou chodí vždy někdo z rodiny. Láďa žije s maminkou, která se o něho zodpovědně a obětravě stará. Má ještě o tři roky mladší sestru Zuzanu, která je zcela zdravá. „Ládík trpí slabozrakostí už od narození, hned po porodu u něj zjistili šedý zákal a vysoký nitrooční tlak,“ říká Jiřina Čurejová.

Drsný podzim života prožívá klatovská rodačka Eva Šafránková (68 let). V současné době žiuje v bezbariérovém objektu pro občany se zdravotním postižením, zvaném META ve středočeském Kladně. Vzdoruje hned dvěma odlišným postižením - nefunkčním dolním končetinám a pokročilému zelenému zákalu. I když paní Evu provázejí od malička závažné zdravotní problémy, nikdy nezatrpkla a vždy se snažila skutečně žít. Prostě a jednoznačně - statečná žena, velmi statečná.

Pokud jste měli pocit, že věci mají své limity a něco se prostě dokázat nedá, ještě jste nepoznali mě. Pravda, sedím na invalidním vozíku a nehýbu nohama ani rukama, vlastně se vůbec nehýbu, ale tvrdím, že nic není nemožné.

Můj velký a dlouholetý sen bylo dostat se na Ples v Opeře. Ano, mluvím o tom prestižním plese pro celebrity a VIP společnost ve Státní opeře v Praze. Letos byl dokonce 10. ročník této akce.

Panu Volfovi je 47 let, vystudoval střední školu v oboru elektro a od roku 1990 v tomto oboru podnikal. Celým životem ho provází sport, od čtyř let plavání, od sedmi atletika, také kanoistika, triatlon a lyžování, v posledních letech je to hlavně kolo. Před sedmi lety se mu ze dne na den změnil život, po pádu na lyžích zůstal na vozíku a musel začít úplně od začátku a dělat věci, o kterých by ho dříve ani nenapadlo, že ho jednou budou živit. Napadlo mne, že by jeho příběh mohl zajímat i čtenáře našeho webu a požádala ho o rozhovor.

Každý týden vídám na vlakovém nádraží ženu s vodícím pejskem. Pejsek bezpečně navede svoji paní do vlaku. Je krásné je pozorovat. Je to souhra dvou duší. Oba vědí, že se na sebe mohou spolehnout a pojí je více než jen přátelství. Žena se jmenuje Lenka a je nevidomá.

Padesátiletý Karel Kuchař pochází z malé obce na Rokycansku. Narodil se jako zcela zdravé dítě, vychodil základní školu a poté se vyučil zedníkem. Jako zdravý také odsloužil základní vojenskou službu a vrátil se do civilního života. Krátce po vojně ho však potkalo neštěstí, které od základů změnilo jeho život. „Stalo se mi to v 21 letech. Při koupání s kamarády na chatě jsem skočil normálně šipku do vody, aniž bych měl sebemenší tušení, že v tom místě je mělko a málo vody. Nešlo o skok z nějaké výšky, ale ze břehu, ale skok byl tak neštastný, že jsem si vážně poranil míchu a prakticky okamžitě ochrnul,“ vzpomíná s odstupem 30 let pan Karel. Kdysi mu předpovídali osud doživotně ležícího pacienta, ale pan Kuchař dnes nejenže žije plnohodnotným rodinným životem, ale je i užitečný a prospěšný svému okolí. Ohromná vůle, houževnatost a trpělivost v jeho případě jednoznačně zvítězily.

Když člověk vážně onemocní, nezáleží jen na lécích, jak se bude cítit, ale i na motivaci k životu. A také na víře, že zase bude líp.

Pan Karel (58) žil od mládí s rodiči a sestrou na vesnici. Měli záhumenek, na kterém si pěstovali brambory, ve chlévě chovali krávu, 1 až 2 býky na výkrm, prasata. Proto byl od malička zvyklý na práci. Nezačal však pracovat v zemědělském družstvu, jak bývalo tehdy na vesnici zvykem, ale protože mu bylo „shůry dáno“, nastoupil na vysokou školu zemědělskou, ekonomický obor.

Jedenapadesátiletý Aleš Tvrdý z Kladna vždy miloval sport a sám se mu aktivně věnoval. Již v mládí se zúčastňoval nejrůznějších závodů po celé republice, běhal i stokilometrové vzdálenosti a úspěšně absolvoval také tři závody Ironmana, tedy železného muže, který jezdí, běhá a plave. Před 20 lety ho však jako blesk z čistého nebe zasáhla zpráva, že je vážně nemocný. Má za sebou transplantaci srdce. Ke svému milovanému sportu se dokázal vrátit a dnes v závodech měří síly nikoli s handicapovými, ale se zdravými sportovci. Přitom na plný úvazek vykonává dost náročnou práci.

Osmatřicetiletá Pavla Lennerová z Kladna žila až do roku 1992 jako normální zdravá dívka. Pak ale prodělala těžkou encefalitidu. Dlouho se léčila a dnes může mluvit o zázraku, že její boj s vážnou nemocí skončil úspěšně. Přesto si nějaké následky do života odnesla. „Od prodělaného mozkového zánětu jsem postižena praktickou hluchotou a musím používat sluchadla. Kromě toho jsem se z části naučila i odezírat a domýšlet mluvené slovo,“ uvádí mladá žena, která má ještě drobné potíže se stabilitou.