Luboš Hora 
Vpád Pasovských do Čech a konec vlády Rudolfa II.
Konec prvního desetiletí 17. století. Ve velké části Evropy to vře. Vyhrocují se náboženské rozpory mezi katolíky a protestanty , spory mezi Habsburky a jejich odpůrci i uvnitř samotného habsburského rosu.
Poslední roky Rudolfovy vlády, Rudolfův majestát
Pro poslední roky vlády již téměř pomateného Rudolfa II. jsou silně poznamenány především již otevřeným bojem s mladším bratrem Matyášem. Do nového 17. století vstoupila téměř celá Evropa za značného napětí jak náboženského, tak politického. Vypuknutí velkého válečného konfliktu jakým byla třicetiletá válka bylo už jen otázkou času. A přitom na trůnu jedné z největších evropských velmocí seděla lidská troska Rudolf II., který postupně vyklízel prostor jiným. Rozhodovat sám psychicky nemocný císař už vlastně ani nedokázal a řadu rozhodnutí provedli jeho rádci. Přitom se ale Rudolf za žádnou cenu sám nechtěl vzdát trůnu.
Žižkův boj s Pikarty a vítězství nad druhou křížovou výpravou
Po roce prvních velkých vítězstvích především u Sudoměře a na Vítkově začal rok nový 1421. Žižkovy boje pokračovaly už od jeho počátku. I když byl Jan Žižka jedním ze čtyř nejvyšších táborských hejtmanů, na Táboře se příliš nezdržoval a válčil po celých Čechách s nepřáteli kalicha. Žel v samotném Táboře se stále více zostřovaly rozpory mezi zdravým a ultralevicovým křídlem ve vyznávání podobojí. Ultralevicové křídlo tvořili takzvaní Pikarti v čele se svými kazateli Martínkem Hůskou/známějším pod přezdívkou Loquis/ a Petrem Kánišem. Rozkol se výrazně prohloubil poté co vyšlo najevo, že vysněná beztřídní společnost je pouhou a neuskutečnitelnou utopií. Pro část táborské chudiny se tato skutečnost stala těžkým rozčarováním. A právě mezi takovými Tábority našli své nejvěrnější posluchače Hůska s Kánišem. Tito lidé se brzy sdružili v ultralevicovou sektu takzvaných Pikartů/někdy též nazývané jako Adamité/. Co Pikarti hlásali?
Budování Tábora a vítězství nad první křížovou výpravou
Jan Žižka nepřivedl po vítězství u Sudoměře ve skutečnosti husitský houfec mužů, žen i dětí hned na Tábor, ale do sousedního Sezimova Ústí. Avšak ihned po příchodu, patrně pod vlivem Žižkovy autority bylo středisko příchozích i místních husitů přestěhováno na jiné, mnohem lépe chráněné místo, nacházející se nedaleko. Na strmém srázu ze tří stran obtékaném řekou Lužnicí začalo vznikat opevněné místo s biblickým názvem Tábor. Za datum jeho založení se oficiálně považuje 30. březen 1420.
Do fotbalového oddílu Novo Kladna jsem jako trenér nastoupil někdy ve svých čtyřiceti letech věku. V něm jsem vydržel zdaleka nejdéle, s malými přestávkami, způsobenými zhoršeným psychickým stavem i případnou hospitalizací téměř 10 let. V něm jsem si také udělal druhou nejvyšší trenérskou licenci. Hlavní příčinou všeho byl můj trenérský kolega Honza Abrhám. Byl to trenér, který fotbalu doslova propadl, kromě práce trenéra i v důchodovém věku fotbal stále aktivně hrál, sice nejnižší soutěž na úrovni okresu, ale také s hráči a proti hráčům o celé dvě generace mladším. Navíc, byl též držitelem druhé nejvyšší trenérské licence a kromě toho působil i v roli funkcionáře na Okresním fotbalovém svazu pro Kladensko-slánský region. Honza byl i skvělý člověk a dobře jme si rozuměli, třebaže věkově jsme byli od sebe dost vzdáleni. Když jsem vedle něho na Novo Kladnu začínal bylo mu už přes šedesát let a měl nárok na starobní důchod.
Dobrovolného trenéra fotbalu u mládeže jsem začal poprvé dělat krátce po přiznání invalidního důchodu ve svých třiceti letech. Nemusel jsem chodit do práce a najednou měl spoustu volného času. Fotbal jsem v minulosti soutěžně hrál a hlavně mě bavil.
Béda Zoulák
S Bédou Zoulákem jsem byl v léčebně v Horních Beřkovicích několikrát. Vždy to bylo na příjmovém oddělení, pavilonu číslo 1. Co se pamatuji ani jednoho z nás nikam nepřekládali. Mě proto, že jsem vždy zhruba po dvou týdnech dobrovolné hospitalizace odcházel a Béda zase už tak nějak k té jedničce patřil.
Míra Rusinger
Mezi mými kamarády z hospitalizací byla i řada bezdomovců. Vždy jsem je především litoval a nikdy jsem je nijak nesnižoval. A vzhledem k tomu, že jsem se s nimi vždy snažil jednat jako rovný s rovnými, našel jsem si mezi takovými lidmi i dost kamarádů. Vždy se jednalo o pacienty z léčebny v Horních Beřkovicích, protože ve všech ostatních psychiatrických zařízeních mě hned zařazovali na nejlepší oddělení, kde jsem se s bezdomovci prakticky nesetkal.
Anička Kotasová
Nejvíce kamarádů i kamarádek jsem si našel při své nejdelší psychiatrické hospitalizaci. Bylo to v roce 1993, kdy mi bylo 29 let. Ta hospitalizace se táhla od konce února téměř do konce roku. Ostatní pobyty byly svou délkou proti ní směšně krátké. V tom třiadevadesátém mi ale beřkovičtí psychiatři sami navrhli plný invalidní důchod a pořád se čekalo, jestli mi ho posudková komise schválí nebo ne. Proto jsem byl Horních Beřkovicích tak dlouho. Třebaže tenhle pobyt byl zdaleka nejdelší, vzpomínám dnes na něj možná nejraději. Našel jsem si během něj nejen nejvíc kamarádů, ale zažil současně i velkou lásku. Tou byla devatenáctiletá Anička Kotasová, malá drobná blondýnka, nanejvýše hodná a něžná a hlavně věrná. Vůbec jí nevadilo, že jsem o deset let starší než ona.
O tom, že přes zimu pravidelně běhám a od začátku jara do podzimu pravidelně jezdím na kole a přitom si sčítám své objemové tréninkové dávky jsem na našich webových stránkách psal už několikrát. Již jsem se i zmínil o tom, že tyto aktivity neprovozuji ani tak pro svoji fyzickou, ale především psychickou kondici. A výsledky se dostavují. Samozřejmě zlepšila se moje psychika a obejdu se již několik let bez svých dobrovolných krátkodobých hospitalizací v psychiatrických zařízeních. Zároveň se ale zlepšuje i moje fyzická kondice, zejména v oblasti objemu zátěže.