,,Dalekát cesta má marné volání!“, že jste tahle slova už někde slyšeli, že vám něco připomínají, že nevíte kdy a kdo je vyslovil? Pak je třeba vám pomoci. Tahle slova jsou životním motem jednoho z našich největších básníků, vlastně jediného významného ryzího romantika české literatury Karla Hynka Máchy. Však je má také vyryta na pomníku svého vyšehradského hrobu na Slavíně.
Těch pár slov jako by symbolizovalo celý Máchův krátký, ale současně tak literárně plodný život.
Ač byl Karel Hynek Mácha pohledný, universitně vzdělaný, tělesně skvěle zdatný člověk navíc s přímo geniálními tvůrčími schopnostmi především v poezii, ale i v próze, ač po sobě zanechal veliké dílo, byl ve skutečnosti se svým životem stále nespokojený a v životě vlastně nešťastný. Ptáte se proč a jaké k tomu měl důvody?
Je třeba se trochu poohlédnout po jeho krátkém životě a především po jeho vidění a vnímání okolního světa.
Narodil se v Praze na Malé Straně jako syn mlynářského dělníka, později majitele krupařského krámečku. Chlapecká léta prožíval v nejchudší pražské čtvrti Na Františku. Jako gymnazista chodil na mimořádné hodiny češtiny k profesoru Jungmannovi a pod jeho vlivem přešel od svých německy psaných básnických prvotin k ryze české tvorbě. Když vystudoval práva, přijal žebrácky placené místo advokátního koncipienta v Litoměřicích a tam ve svých šestadvaceti letech podlehl cholerině-střevnímu onemocnění, které vůbec nemuselo být smrtelné, kdyby si mohl dovolit řádné lékařské ošetření.
Zemřel kuriózně v den své plánované svatby. Na poslední cestě ho doprovodilo jen několik řemeslníků ze sousedství, kteří neměli ani tušení, že jdou za rakví jednoho z největších českých básníků.
Z čeho ale pramenila ta jeho věčná a nekonečná nespokojenost s okolním světem i životem?
Pokud byste znali a hlavně dobře pochopili jeho dílo, zjistili byste, že i on měl dost důvodů k životní nespokojenosti. Geniálně nadaný mladý muž , schopný prožít jeden z těch velkých lidských osudů, o jakých čítal u svých milovaných básníků typu Byrona, Shelleyeho, byl nucen živořit na několika čtverečných metrech své ,,trudné komnaty“ , tmavé komůrky za krupařským krámkem svých rodičů. Nebylo pro něho jiné uplatnění než žebrácky placené místo praktikanta v litoměřické advokátní kanceláři. Nenašel přítele sobě rovného a jeho láska k Lori Šomkové -prosté dívce z řemeslnické rodiny, mu byla spíše zdrojem trýznivé žárlivosti, než pramenem štěstí. Čím výš mířily jeho sny o životě, vznícené četbou evropských romantiků tím hlouběji ho srážela střízlivá skutečnost. Mácha hledal ideály, hledal ideál člověka, ideál ženy, ideály veliké a věčné lásky i přátelství, ale nikdy je nenalezl a nalézt nemohl. Jeho vnitřní život skvěle vystihují poslední verše z jeho básně s názvem ,,V svět jsem vstoupil“:
,,Hledám lidi, mém jak ve snu žili,
bez srdce však larvy najdu jen.
Snové moji, běda! Snové byly.
Jistoty je všechny zničil den“.
Jistý jeho současník též literát o jeho hledání pravé a veliké lásky napsal:
,,On hledal ideály v podobách ženských, nalézal však jen ženy v podobách ideálních.“
Nikdy v životě nenašel to co skutečně hledal a čemu věnoval nezměrnou energii.
Už chápete význam toho jeho životního mota vyryté na pomníku Máchova vyšehradského hrobu?
Luboš Hora-Kladno