Do výšky jsem pravda moc nevyrostl. Měřím jen těsně nad 170 centimetrů. Na dospělého muže je to asi opravdu málo, zvláště v době kdy jsou ,,v modě“ dvoumetrové a více než stokilové ,,gorily“.
Co na tom, že ty gorily mají často i v mladším věku dost kil navíc a třeba i slušné bříško?
Co na tom, že většinou nejsou schopni takoví ,,silní chlapi“ udělat ani deset kliků, zatímco já jich dokážu udělat mnohonásobně více. Ty centimetry mi prostě chybí. Ale váhu mi může sotvakdo vyčítat. Při mé výšce se stále pohybuje mezi 67 a 68 kilogramy. V nějakých tabulkách jsem dokonce vyčetl, že vzhledem k výšce a věku je to váha úplně ideální. A to mám už svůj věk.
Kuriozitou všeho je, že v dětství jsem byl dost obézním chlapcem. Pamatuji si přesně, že ve svých čtrnácti letech, kdy má obezita dosáhla vrcholu jsem při výšce 158 cm měl prakticky stejnou váhu jako teď. Co jen jsem si užil posměchu,zejména od spolužáků na základce? Každou chvíli jsem slyšel na svou osobu přirovnání: ,,To je ten malý tlustý!“ Spolužáci si zrovna servítky nebrali a já si je příliš bral k srdci a snad i díky tomu se začalo projevovat mé psychické onemocnění. Měl jsem komplex méněcennosti a byl jsem těžce zamindrákovaný. Někdy v patnácti letech jsem s tím začal bojovat.
V té době jsem vytáhl, ne sice moc, ale přece jen o více než 10 centimetrů a současně zhubl skoro o 10 kilo. Pak už mi nikdo nemohl říkat: ,,To je ten malý tlustý!“ Po patnáctce věku jsem nějak výrazněji kila sice nepřidal, ale žel jsem téměř nepřidal ani centimetry výšky.
V mládí mi to příliš nevadilo, protože tehdy byly ,,v módě“ štíhlí lidé a na výšce tolik nezáleželo.
Postupem času se však móda měnila na vysoké mohutné muže a já začal o sobě slýchat slova ve smyslu: ,,To je ten hubený prcek.“ A mindráky i pocity méněcennosti se vrátily. Dnes mi už sice nikdo nemůže říci, že jsem tlustý, ale o to častěji slýchám narážky na mou výšku. Většinou je to od lidí, kteří jsou sice vyšší než já, ale zase mají kila navíc a v některých případech ne zrovna málo. Oni měli štěstí, že více vyrostli, ale zato jim často chybí vůle aby si od jistého věku udržovali správnou váhu.
Výška se u člověka ovlivnit nedá, váha však ano. A právě v tom je ten zásadní rozdíl. Už nechci poslouchat hlášky o malém tlustém. Ti co mě kdysi tímto způsobem titulovali si při své omezenosti těžko uvědomí, jak ublížili mé psychice a že možná zapříčinili mé psychické onemocnění. Dnes některé z těchto lidí potkávám. Obvykle jsou vyšší než já. Často však také se slušnou nadváhou a pěkným pupkem. Když takové vidím třeba v plavkách, musel bych snad umřít smíchy. Oni však svá nadbytečná kila pečlivě skrývají a maskují pod oblečením. Nedostatečná výška se však skrýt ani maskovat nedá. Proto zase někdy upadám do mindráků, že jsem malý, zvláště když mi to někdo necitlivě připomene. Naštěstí už mi nikdo nemůže říci, že jsem tlustý. Aspoň tu ideální váhu si držím, i když sklon k nadváze mám od toho dětství také. Často to udržování váhy stojí hektolitry potu a velkou námahu při mém pravidelném sportování. Někdy mě vyloženě štve, že ty vysocí tlusťoši, žádnou námahu vydávat nemusejí a při své nekritičnosti se se žádnými mindráky nepotýkají. Ale pak si jdu zaběhat, nebo projet na kole a tím držím nejen tu ideální váhu, ale sport pomáhá i mé psychice. Ty centimetry navíc už nezískám, ale ty nadbytečné kilogramy, které mě kdysi tak trápily už také ne.
Luboš Hora-Kladno