Poprvé jsem doběhl do Prahy, tentokrát jsem to ale přehnal

Má to tak trochu na svědomí moje kolegyně Zdenka ze zaměstnání ve spolku Dobré místo. Když jsem od letošního jara až někdy do poloviny října prakticky pokaždé dojížděl z Kladna do pražských Bohnic na kole, vyhecovala mě zmíněná kolegyně Zdenka slovy:

,,Když to takhle půjde dál, budeš brzy z Kladna do Bohnic běhat.“

Aniž to tušila, vzal jsem ji za slovo. Umínil jsem si, že až nastane nepříznivé počasí a na kolo to nebude, tak budu do Prahy aspoň občas běhat. Od října jsem se na to připravoval.

Normálně, když nejedu na kole, dojíždím do bohnického zaměstnání vlakem a poté metrem a městským autobusem. Z Kladna na první pražskou železniční stanici Praha-Ruzyně osobní vlak projíždí obce Unhošť, Pavlov, Jeneč, Hostivice a teprve poté staví v Praze-Ruzyni. Zpočátku jsem asi 2x doběhl na tu první vlakovou zastávku mezi Kladnem a Prahou do Unhoště a během bez přerušení se vrátil zpátky. Trasa tam i zpět na Kladno až k paneláku, kde bydlím dělá 11 kilometrů a v říjnu jsem ji dokázal zaběhnout přibližně za jednu hodinu bez větších problémů. Někdy na přelomu letošního října a listopadu jsem si dal za cíl další zastávku na trati- Pavlov. Tu už jsem využil při cestě do zaměstnání a do vlaku asi 2x nastoupil, místo na Kladně v Pavlově.  Další cílem  byla Jeneč. V té jsem ale na vlak nenastoupil nikdy a v uskutečňování svého plánu jsem ji vynechal. Někdy v polovině listopadu jsem sice chtěl běžet do Jenče, ale protože bych tam musel čekat na vlak do Prahy skoro třičtvrtě hodiny prodloužil jsem si trasu až na další nádraží v městečku Hostivice. Zase, celkem žádný problém. Do mého cíle na nádraží Praha -Ruzyně je to z Hostivice asi 5 kilometrů.

A tak padlo mé rozhodnutí. Příště se už vydám do Prahy.

Došlo k tomu poslední listopadovou sobotu. Měl jsem jasný cíl-vlakové nádraží Praha-Ruzyně. Je to z Kladna 20 kilometrů. Pro normálního netrénovaného člověka nepřiměřený cíl, pro maratonce běžný trénink. Jenže…. Nejsem maratonec, bude mi nedlouho po Novém roce 57 let a navíc jsem kuřák.  Přesto jsem z  Kladna  tu poslední listopadovou sobotu vyběhl někdy po 8. hodině ráno. Věděl jsem, že v pražské Ruzyni na nádraží musím být tak ve třičtvrtě  na jedenáct, abych stačil příslušný vlak do Prahy-Buben, kde obvykle vystupuji. Nemusel jsem se při běhu nijak hnát. Měl jsem na dosažení cíle dvě a půl hodiny. Věděl jsem, že za takový čas musím těch 20 kiláků celkem v pohodě uběhnout. Dokázal jsem to celkem snadno a na nádraží v Ruzyni jsem byl ještě dobrou čtvrthodinu před odjezdem vlaku.

Po doběhnutí jsem byl nejen ve fyzické, ale hlavně psychické pohodě. Do místa svého zaměstnání jsem po Praze naběhal další 2 kiláky.

S těmi 22 kilometry v nohách jsem pak odpoledne odehrál na hřišti v Bohnicích  téměř hodinu a půl trvající tréninkový zápas. Fotbalově jsem při něm moc neoslnil a rychlostně už vůbec ne. Ale po celý zápas jsem se snažil makat naplno a takříkajíc ,,jezdit od brány k bráně“. Kupodivu to šlo a žádnou větší únavu jsem necítil. Na cestě z tréninku domů na Kladno jsem naběhal další 3 kiláky a celkem tedy za tu poslední listopadovou sobotu naběhal 25 kilometrů. A k tomu ještě skoro hodinu a půl fotbalu.

Domů jsem se vrátil v pohodě, žádné větší pocity námahy se neozvaly.

Vystřízlivění přišlo druhý den. Ráno mě bolely nohy, především stehna a třísla tak, že jsem jen s obtížemi vstal z postele. A pohybové partie těla mě pak bolely ještě skoro tři dny. A to jsem si bláhově myslel, že jsem trénovaný. Ted vidím, že musím trénovat pořád, ale nepřehánět to, jak jsem to tu poslední listopadovou sobou přehnal. K vyšším výkonům a cílům je potřeba postupovat pomalu a přiměřeně. Důležitá je pravidelnost a hlavně vytrvalost při pravidelném tréninku.

Tři dny mě bolely snad všechny pohybové partie na dolních končetinách. Ale dokázal jsem to. Doběhl jsem z Kladna do Prahy. Důležitější než únavová bolest končetin bylo psychické uspokojení. A o ně mi šlo především a toho se mi dostalo. Proto na závěr: ,,Zdenko, moc

Ti děkuji!“

 

Luboš Hora-Kladno

Napsat komentář