Přiznání děvkaře

Teď mi to začíná docházet, mým životním problémem není ani schizofrenie ani to, že jsem zahleděný do sebe, ale to, že jsem nenapravitelný děvkař. Sotva se Lucka zdánlivě začla vytrácet z mého života, já se hned začal poohlížet jinde. Většinou jsem to nemyslel úplně vážně, sotva se ke mně nějaká žena začla přibližovat, já nahodil zpátečku. Zraňoval jsem je i jejich další nápadníky, nemluvě o tom, že Lucka musí vědět o mém ostudném počínání.

Ona se do mého života vrátila a ten den, který jsme spolu strávili byl nejkrásnějším v mém životě. No a další den místo toho, abych sehnal peníze na cestu za ní, jsem to zabalil a co se dělo dál se ani nehodí publikovat.

Cítil jsem, že současná situace je neudržitelná, že si jednu musím vybrat a udělat pro ni všechno. Nebylo to těžké rozhodování, na světě je strašně moc strašně krásných žen, ale Lucka nad nimi vyníká tak, jako slunce nad ostatními hvězdami.

Cesta do Prahy a zpátky stojí osmdesát korun a já vyrazil se sedmdesáti. Za čtyři stovky jsem střelil své nejcenější magicy a koupil jsem růži a propisku. Nějakou dobu jsem na Lucku čekal před jejím pavilonem a když přišla, nebyla sama. Probuzení do dalšího dne bylo absurdně znechucené, ale to, že mě políbila můza, se už nedá vrátit. Děkuju Lucko 🙂

autorem ilustrace je By [1] (own work/taken with Canon T70) [GFDL, CC-BY-SA-3.0 or CC BY-SA 2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons