Začátek husitské revoluce a její největší osobnost Jan Žižka
Je 30.červenec roku 1419. Tohoto dne je kázání radikála Jana Želivského v pražském kostele Panny Marie – Sněžné mimořádně bouřlivé. Už bouří nejen proti katolické církvi, ale i proti bohatým měšťanům a dokonce i proti králi Václavu IV. Po shromáždění táhne již ozbrojený pražský lid k Novoměstské radnici s cílem osvobodit své tři uvězněné příslušníky. Na radnici právě zasedají novoměstští konšelé. Ti na Želivského žádost o propuštění tří uvězněných kališníků odpoví po svém. Na rozbouřený dav pod okny je vrženo několik velkých kamenů a těžkých trámů. Lid pod okny radnice to rozzuří a vezme radnici útokem. Do jeho čela se staví bývalý zchudlý zeman Jan Žižka.
Radnice je přes odpor měšťanských biřiců brzy dobyta, zrádní konšelé vyházeni z oken a dole na ulici dobiti rozbouřeným davem. Dochází k první pražské defenestraci. Husitská revoluce právě začala.
Po defenestraci začala válka o Prahu. Revoluce už se neptá co je správné a co ne.
Radikálové jsou nelítostní, ale také neúplatní, plni ušlechtilých ideálů krásných zítřků. Za ty ideály v Praze teď hoří kostely i kláštery. Napadáni však nejsou jen klášterní mniši, ale i lidé, kteří se původním biblickým ideálům příčí, jako nevěstky, nebo vyparádění a zazobaní bohatí měšťané. Že by na ideálech revoluce přece něco jen bylo? Tribunem lidu se stal Jan Želivský. Vojenské akce proti nepřátelům však má na starosti někdo jiný. Jan Žižka! Zchudlý zeman z jihočeského Trocnova býval kdysi opovrženým, pronásledovaným lapkou, tedy psancem. Ted je nejvyšším vojenským velitelem pražských radikálů. Je to heroická osobnost, jedna z největších v našich dějinách. Dobový kronikář o něm kdysi napsal: ,,četné půtky s mnohem početnějšími nepřáteli míval, nikdy však pole neztratil“. Ta slova jsou pravdivá.
Žižka jako jediný mezi vojevůdci světové extratřídy nikdy neodešel z rozhodné bitvy poražen. Přitom po více než tři roky vítězil v bitvách jako prakticky slepý. Nebyl to žádný milosrdný anděl. Tvrdost však byla v jeho době nezbytná a používali ji se stejnou nemilosrdností obě nepřátelské strany. Drancovalo se, vypalovalo i upalovalo. Dělali to na Žižkův rozkaz i husitští bojovníci. Dělá to Jana Žižku menším? V mých očích ne. Husité se navíc mohou při svých krutostech jedním ospravedlnit. Až na výjimky šetřili aspoň ženy a děti. Jejich nepřátelé si takové ohledy vůbec nepřipouštěli. Kacířství bylo přece nutno vyhubit od kořenů.
Výčet Žižkových vítězství za husitské revoluce je úctyhodný. Připomeňme si aspoň jeho nejslavnější vítězné bitvy tak, jak šly chronologicky za sebou: Nekměř, Sudoměř, Vítkov, Kutná Hora a Německý Brod, Hořice, Česká Skalice a nakonec ta poslední slavná v červnu roku 1424 u Malešova. Pouhé čtyři měsíce po ní byl největší vojenský hrdina našeho národa mrtev. Je smutné že den jeho úmrtí 11. říjen se ze současného kalendáře někam záhadně vytratil. Dříve u data 11. 10. bylo aspoň každoročně uváděno jedno jméno: Jan Žižka! Současné prozápadní ideologii tohle jméno asi moc nesedí.
Vraťme se ale do Prahy po první defenestraci. Asi tři týdny po ní v polovině srpna 1420 umírá český král Václav IV.
Stejně už bouřlivou situaci vůbec nezvládal. Kdo ho ale oficiálně nahradí, když žádného potomka nemá? Zbyl jediný přímý příbuzný po otci Karlu IV.. Je to uherský a římský král, v Čechách tolik nenáviděný Zikmund. Ta liška ryšavá že má usednout na český trůn? A je vůbec třeba mít nad sebou nějakého krále, když před Bohem jsou si přece všichni rovni ? Snad takhle uvažují pražští radikálové ve druhé polovině roku 1419, když v Praze vítězí v jednom střetnutí s nepřáteli za druhým.
Dočasně se jim dokonce podaří obsadit nedobytnou pražskou pevnost Vyšehrad. Pražský hrad sice jejich útokům odolá ale Malá Strana pod ním téměř úplně lehne popelem.
Na podzim se do Prahy vevalí zástupy sbratřené vesnické chudiny. Nachází ale dvojí Prahu. Na jedné straně město chudáků a radikálních nuzáků, na té druhé pak Prahu vysoké šlechty, universitních mistrů a zámožných měšťanů. Ti už mají z revoluce vyložený strach a staví se proti ní. A navíc za dveřmi už čeká Zikmund s křižáckou výpravou. V Praze už není pro radikály bezpečno. Jan Želivský s částí chudiny ve městě zůstává. Jan Žižka s jinou částí z města odchází. Ne ještě na Tábor, jak je chybně natočeno ve stejnojmenném historickém velkofilmu Otakara Vávry, ale do jednoho z pěti měst, kde lze dojít spasení, do západočeské Plzně. Je konec roku 1419, prvního roku největší revoluce v našich dějinách….
Luboš Hora-Kladno