Problematické otázky českých dějin 24

První Žižkova vítězství a založení Tábora

Pamatuji se, že ještě na gymnáziu jsme se učili, že husité pod vedením Jana Žižky dosáhli svého prvního vítězství na jaře 1420 v bitvě u Sudoměře. Není to však docela pravda. Žižka se svou chatrnou armádou ,,nuzáků” poprvé zvítězil dříve. I když přesné datum není známé, prvního vítězství ve skutečné bitvě dosáhl Žižka již v zimě na přelomu let 1419-1420. Bylo to v bitvě u Nekměře, severozápadně od Plzně.

Do Plzně dorazil houf radikálních husitů ve druhé polovině listopadu 1419. Nevedl je ovšem Jan Žižka, nýbrž šlechtic Břeněk Švihovský z Rýzmberka. Ve skupině byli muži brzy už velmi zvučných jmen. Vedle Žižky, bratři Chval a Kuneš z Machovic, nebo Valkoun z Adlaru-vesměs v nejbližší době schopní husitští hejtmané. V Plzni se zabydlili na následující 4 měsíce. Situace ve městě však byla mnohem složitější, než se zdálo z Prahy. Pravda svými kázáními tu horlil téměř ultraradikální kněz Václav Koranda. Ale byla zde i silná opozice zámožných měšťanů, která se opírala o spojenectví s panskými přívrženci Zikmunda v blízkém okolí. Příchod houfu radikálů s Břenkem Švihovským a Žižkou ještě vyostřil už tak napjatou situaci. V zimě na přelomu 1419-20 začala válka o Plzeň. Drobný boj uvnitř i vně města probíhal téměř denně. Jan Žižka dostal na starost zásobování radikálů. Vyjížděl s radikálními ozbrojenci do blízkého okolí města a sháněl nezbytný proviant. Při jedné z těchto výprav byla hrstka jeho mužů zaskočena mnohonásobnou přesilou obrněných rytířů pod vedením Bohuslava ze Švamberka  u vsi Nekměře.

Žižka s asi třemi stovkami chatrně ozbrojených mužů tu dosáhl svého prvního vítězství nad mnohem početnějším i mnohem lépe vyzbrojeným  nepřítelem.

Přesuňme se na chvíli ze západních Čech do jižních. Tady dne 21. února 1420 zaútočila jihočeská chudina na město Sezimovo Ústí. Město dobyla, vyhnala odpůrce kalicha a začala organizovat první evropskou komunu sobě zcela rovných bratří. Zvěst o tom se brzy roznesla po celých Čechách. Dorazila i do Plzně, kde se situace radikálů stále zhoršovala.

Po porážce u Nekměře získali odpůrci radikálních husitů početné posily. Udržet nadále město se ukázalo jako velmi obtížné, ne-li nemožné. Proto vůdci radikálů uzavřeli se svými odpůrci dohodu o volném odchodu z Plzně .Dne 23. března ji opustili a vydali se směrem k Sezimovu Ústí. Bylo jich asi 400 a to včetně žen a dětí. Po rozbahněných cestách na počátku jara je provázelo prý pouhých 10 vozů uzpůsobených k případnému boji. K tomu skutečně pouhé dva dny po odchodu z Plzně došlo. Bohuslav ze Švamberka již Žižkou jednou poražený u Nekměře toužil po odvetě a 25. března se mu podařilo houf radikálů zaskočit u vsi Sudoměře, poblíž Písku. Navíc ho před bitvou posílil početný oddíl strakonických křižáků. Hrstka radikálů se nezalekla snad pětinásobné přesily mnohem lépe ozbrojeného nepřítele. V jejím čele byl sice stále oficiálně Břeněk Švihovský, ale před samotnou bitvou přejal velení patrně vojensky mnohem zkušenější Jan Žižka. Nechal opevnit své bojovníky na vozech, které rozmístil do vozové hradby na úzké hrázi mezi dvěma rybníky, z nichž jeden byl vypuštěný a totálně rozbahněný. Mnohem početnější nepřítel mohl vést útok pouze čelně proti vozové hradbě.V úzkém prostoru nemohl vůbec uplatnit svou velkou početní převahu. Když pak železní jezdci skutečně na chatrně odděné obránce na vozech  zaútočili, byli nejprve zasypáni střelami z děl, ručnic i kuší.

Poté je z vozů obránci bili cepy, sudlicemi a dalšími pověstnými husitskými zbraněmi, které se v takové bitvě ukázaly být mnohem účinnějšími než meče, kopí i železné brnění.

Část útočníků se dala svést k útoku přes dno rozbahněného rybníka. Zapadli však do bahna a v těžkém brnění nebyli schopni odolat lehce oblečeným husitům. Bitva trvala poměrně krátce. Veliká přesila odpůrců radikálních husitů utržila porážku a dala se na útěk. Když dosavadní oficiální velitel radikálů Břeněk Švihovský v bitvě u Sudoměře padl, nahradil ho kdo jiný…, Jan Žižka. Ten pak slavně dovedl vítězné kališníky až do cíle-města Sezimova Ústí. To bylo sice už v rukou radikální chudiny, ale svou polohou k další obraně i boji se ukázalo nepříliš vhodné. Proto patrně sám Jan Žižka rozhodl středisko vznikající rovnostářské společnosti přesunout jinam. Novým domovem nové společnosti bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných se tak v bezprostředním sousedství Sezimova Ústí stalo místo někdejšího hradiště na strmém srázu nad řekou Lužnicí. Právě tady začali radikální kališníci od samého začátku dubna 1420 stavět svůj tolik pověstný Tábor.

Výstavba nového města na ostrohu nad řekou Lužnicí pokračovala až neuvěřitelně rychle. Nezbytné opevnění bylo aspoň v těch nejnutnějších základech vybudováno snad za pouhých několik týdnů. Žel stejně rychle jako výstavba nového města se bortily i původní ideály rovnostářské beztřídní společnosti. Brzy se projevily propastné rozdíly mezi ideálem a realitou. Zdánlivá rovnost se začala bortit pod tlakem nutnosti. I sebespravedlivější společnost potřebuje organizaci. Ta zas disciplínu i podřízenost jednoho druhému. Komuna obklopená nepřátelským světem neměla šanci uhájit svou existenci jinak než bojem. Potřebovala opevnění, bydlení stejně jako zbraně, potravu i ošacení pro stále rostoucí počet jejích stoupenců. Bylo nutno vyrábět. Rovnostářství v konzumu spotřebních statků žádný z těchto problémů neřešilo. Husitský Tábor nemohl žít ze vzduchu. Vysněná beztřídní společnost se brzy ukázala neuskutečnitelnou. Přesto nějaký čas v Táboře do určité míry existovala. Snad pouhých několik měsíců, snad dokonce i kratší čas.  Fakt, že taková společnost, vlastně vůbec poprvé ve světových dějinách skutečně velmi krátce existovala, to nemohou popřít ani zarytí odpůrci marxistické filozofie.

 

Luboš Hora-Kladno