Především tři čeští spisovatelé se věnovali na konci devatenáctého a s výjimkou V.B. Třebízského i na začátku dvacátého století historické próze, ve které čerpali náměty z českých dějin. Vedle nejpopulárnějšího Aloise Jiráska to byli ještě Václav Beneš Třebízský /1849-1884/ a Zikmund Winter /1846-1912/.
Největší popularitu si získal Alois Jirásek patrně i proto, že jeho dílo je nerozsáhlejší a také proto, že jeho dílo obsahuje i velmi rozsáhlé romány typu pětisvazkového F. L. Věka, čtyřsvazkové románové kroniky ,,U nás“, nebo třísvazkových románů z doby husitské. Rodák z našeho regionu Václav Beneš Třebízský měl oproti Jiráskovi hned dva handicapy. Jednak nevystudoval přímo historii, jako Jirásek i Winter, ale bohosloví/theologii/, když po studiích působil jako kaplan v Litni a později Klecanech u Prahy a navíc zemřel ve velmi mladém věku pouhých pětatřiceti let. Jeho dílo je především vzhledem k mladému věku ve kterém zemřel sice také poměrně rozsáhlé, ale scházejí v něm rozsáhlé románové práce, kterých napsal Jirásek hned několik. Třebízký se zaměřil především na psaní kratších historických povídek především z doby husitské a pobělohorské a ty pak soustředil do několika svazků s názvy ,,V záři kalicha“, ,,V červáncích kalicha“, nebo ,,Pobělohorské elegie“. I on se sice pokusil o napsání několika prací které již lze nazvat historickým románem, nebo aspoň pokusem o něj, ale z hlediska jejich rozsahu se s Jiráskem měřit nemůže. Z nich je nejzdařilejší román ,,Bludné duše“/1879/ jehož pozadí tvoří vzbouření sedláků na Slánsku v době josefínské.
12 – Místo závěru pokus o srovnání díla Aloise Jiráska s díly jeho současníků Václava Beneše Třebízského a Zikmunda Wintera
