Tenká hranice mezi epileptickým záchvatem a strhujícím tancem

Má taneční kariéra začala neslavně – prachsprostým kopírováním. Bylo to na škole v přírodě ve třetí třídě, když jsem netušil, jaké jsou správné taneční pohyby a tak jsem napodobil vystrkování pat a pohyby lokty směrem dozadu baculaté a roztomilé Týny, do které jsem byl zamilovaný. Od Pepy jsem prozměnu okoukal jeho efektivní couvání. Výsledek zřejmě nebyl valný, protože mi bylo řečeno, že Týna by si se mnou bývala klidně zatancovala, kdybych v tom nebyl tak špatný.

K dalším tanečním kreacím došlo na škole v přírodě v páté třídě, ovšem tentokrát jsem se zaměřoval na ploužáky. V té době jsme se dali dohromady s Martinou, nejkrásnější holkou ze třídy a já zažíval nejkrásnější období života. Nějak nám však vázla komunikace a Kubou mi bylo předáno, že vztah není takový, jak si ho Martina představovala a že po škole v přírodě se se mnou rozejde. Mé následné chování bylo naprosto iracionální a vůbec nechápu, co jsem tím chtěl dokázat, snad ponížit Martinu a ukázat, jaký jsem frajer. Na diskotéce jsem si zatancoval ploužáka s pěti různými holkami a kopačky přišly téměř okamžitě ani jsem nemusel čekat na konec výletu.

Následovalo období kritizování, kdy jsem si netroufal vstoupit na taneční parket a na táborových a školních diskotékách jsem posedával ve společnosti mých kumpánů a smáli jsme se nevydařeným tanečním kreacím. Když mi bylo asi jedenáct let, na táborové diskotéce jsem se připletl mezi starší kluky a holky (jednomu bylo dokonce snad osmnáct let) a frajersky jsem pronesl: „Nevíte, kde je tady diskotéka?“ Chtěl jsem tím vyjádřit všeobecné mínění, že DJ hraje strašné sračky.

K tomu, abych se znovu odvážil rozhýbat své tělo na parketu, mi kolem patnácti let pomohl alkohol. Z první takové diskotéky si vybavuji pouze to, že jsme všichni měli srandu z toho, jak všeobecně neoblíbená Jana tancovala s použitím imaginárního míče a také tahala za imaginární provazy, což jsme napodobili a dál už toho moc nevím, pouze že jsem si tanec poprvé v životě užíval.

Tuto alkoholovou strategii jsem s částečnými úspěchy používal několik následujících let, ale přesto některé pokročilé techniky jsem nedokázal ovládnout. Obdivoval jsem temperamentní Italy, kteří si na parketu vyhlédli kořist, přistoupili k ní zezadu, chytili ji za boky a tanec spojili s erotikou. Navíc jim to vycházelo, tanečnice byly vždy nadšené, že si svůdník vybral právě je. Také jsem to párkrát s velkým přemáháním vyzkoušel, ale v tomto směru mi nebylo shůry naděleno. Asi v osmnácti letech jsem poznal pravého tanečního mistra, který vyvinul techniku epileptického záchvatu. Ať už hrála jakákoliv hudba, on sebou nepříčetně škubal s takovou intenzitou a nasazením, že to mohlo být považováno za jedinečný přírodní úkaz. Pokusil se této své přednosti využít při svádění – na parketu si stoupl za náhodně zvolený ženský objekt a poklepal mu na rameno. Objekt se pokaždé vyděsil a utekl a takováto situace se opakovala klidně třikrát během jedné minuty. Ale i Michalovi se občas zadařilo a tak došlo k tomu, že svou neokoukanou techniku spojil s alternativním pojetím tance jedné docela hezké holky, pouze k její nelibosti občas svou hlavu zabořil do jejího rozkroku.

Na dlouhou dobu jsem se pak z tanečních parketů vytratil, abych uskutečnil triumfální návrat na noisové party mých přátel. Hudba byla pravým opakem konvenčních líbivých melodií a Pavel střídavě objímal reprák a v agónii se svíjel v koutě, já při tancování vypadal ještě daleko šíleněji než mám ve zvyku a ostatní se ke mně alespoň v tento moment připojili a najednou mi připadalo, že i ta obávaná šílenost může být docela fajn, pokud u toho nezmlátíte imaginárního vyhazovače.

Nejvíc jsem si tancování ale stejně užil v Blázinci, kde jsem se nemusel stydět za případné nevydařené pohyby a troufl jsem si ze sebe ventilovat úplně všechno. Jedna věčně podrážděná pacientka utrousila poznámku, že máme tancovat a ne skákat jako gorily. Studentka psychologie, která taneční kroužek vedla a vynikala ladnými pohyby, však zřejmě měla pro gorily slabost a tak mě vzala za ruku a provedli jsme velmi nepodařenou otočku. Z toho si beru ponaučení, že i když za sebou máte úspěšnou taneční kariéru, tak vždy se můžete ještě dál zlepšit v drobných detailech, jako jsou otočky nebo obávaná technika vystrkování brady.

By Powerhauer (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons