Věčná pařba

Myslím, že téměř každý člověk si během svého života uvědomí jeho pomíjivost a musí se s tím nějakým způsobem vypořádat. Dokonce si myslím, že to je skrytá příčina té největší bolesti velké části lidstva.

Moc bych si přál, aby to bylo jako v počítačových hrách, že když naše postava zemře, buď můžeme načíst libovolnou starší pozici, nebo můžem jít hrát jinou hru a nebo se na chvíli můžeme odprostit od virtuálního světa a dělat něco v běžném životě. Prostě chci hrát věčně. Existuje ale vůbec něco věčného? Říká se, že všechny formy jsou pomíjivé. Z toho může vyplývat, že neustálá změna neboli život je věčná, nebo snad i ona je pomíjivá? Tyto paradoxy není v mých silách vyřešit, stačilo by mi věřit, že budu hrát věčně. A tak mě napadá otázka jestli pořád hraje třeba Mark Twain. Lidé si stále čtou jeho knížky, jsou jimi utvářeni a dál utvářejí své okolí. Mark Twain je tedy věčný pařan a já věřím, že ta moucha, která mě dnes v noci otravovala, byla miniaturním mimozemským robotem a má frustrace se vysílala po celé galaxii a to je má brána do věčnosti.

By Creator:Anastasiya Markovich (by email from the author) [CC BY 3.0, GFDL or CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons