Vzpomínka na čtyřnásobnou frakturu hlezna

Pamatuji si to přesně. Byl květen roku 1994. Bylo mi tehdy rovných 30 let. Necelý rok jsem byl se zpětnou platností v plném invalidním důchodu. Moje poslední zaměstnání před přiznáním invalidity bylo – učitel, především tělocviku na základce. Ted jsem ale ze zdravotních důvodů učit nemohl.

Připadal jsem si nevytížený a po práci s mládeží se mi stýskalo. Novinařinu jsem tehdy ještě nedělal . Najednou fůra volného času. Co s tím? Vzhledem ke svému vřelému vztahu ke sportu a mládeži mě napadlo jedno. Zkusím to jako dobrovolný trenér fotbalu u nějakého mládežnického družstva.

Trenérskou licenci jsem tenkrát žádnou neměl./Dnes mám druhou nejvyšší/. Jako bývalého učitele tělocviku mě v jedné vesnici u Kladna vzali okamžitě. Trénoval jsem dorostence, tedy kluky ve věku 15-18 let. Práce trenéra mě velmi bavila a později jsem se jí již jako kvalifikovaný trenér věnoval asi 10 let. Moje první trenérská štace ale trvala jen velmi krátce. Na trénincích jsem s klukama všechno odtrénoval a především s nimi hrál takříkajíc ,,na dvě“. A přitom se mi to stalo.

Při nešťastném zákroku  zezadu jsem upadl tím způsobem, že jsem si tělem přisedl levý kotník.

Ozval se zvuk, jako když praská suchá větev. Už při tom zvuku jsem měl jasno. Zlomenina!

Jen jsem tehdy ještě nevěděl jak moc vážná. Nijak strašně to nebolelo. Postavit na levou nohu jsem se ale nemohl. Zarazilo mě, že celé levé chodidlo je nějak divně zkroucené a nikoli v pravém úhlu vzhledem k holeni a lýtku. Jeden z mých svěřenců mě odnesl ze hřiště doslova v náručí. Jeho otec mě pak autem odvezl do kladenské nemocnice. Tam se ortopedi nad mým chodidlem zděsili. Okamžitě jsem šel na rentgen. Diagnóza byla děsivá. Čtyřnásobná fraktura hlezna. Laicky řečeno, všechny tři klouby/opravdu jsou ne dva, ale tři/ v kotníku jsem měl zlámané, z toho jeden nadvakrát. Okamžitá operace s voperováním ocelových destiček do kotníků nepřicházela v úvahu. Já totiž cestou autem do nemocnice snědl svačinu, kterou jsem si vzal na trénink.

Nakonec se lékaři rozhodli srovnat těžce pochroumaný kotník bez operace. Naštěstí na ortopedii zrovna sloužil primář i jeho zástupce. Ti přišli, uchopili mé chodidlo, které bylo vůči holeni a lýtku v docela jiném než pravém úhlu, a za mého plného vědomí ho ručně vrátili do původního stavu.

Bolest to byla nepředstavitelná. Také jsem podle toho řval. Držely mě tři sestřičky a málem neudržely. Teprve pak mi levou nohu zasádrovali od chodidla až těsně pod  koleno.

V kladenské nemocnici jsem zůstal po úraze asi týden. Učili mě především chodit o berlích. Ne těch francouzských, ale těch vysokých dřevěných, o které se pacient plnou vahou podpírá v podpaží.

Normálně to vypadá docela jednoduché o takových berlích chodit. Ale zkuste s nimi třeba vyjít schody. I to jsem se musel učit.

Po týdnu hospitalizace mě z nemocnice propustili do domácího léčení s tím že sádru budu mít celé 2 měsíce. Celé dva měsíce budu chodit o těch protivných dřevěných berlích. Doma jsem byl pouhý týden. Při představě, že budu celé dva měsíce bez pohybu jsem spadl psychicky na dno. /A to jsem ještě nevěděl, že to nebudou dva měsíce, ale podstatně delší doba./ Proto jsem se nechal dobrovolně sanitkou odvézt do Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde mi nedávno přiznali plný invalidní důchod. Strávil jsem tam tehdy půl druhého měsíce naštěstí na otevřeném oddělení.. Mezi pacienty, kteří měli jiné problémy mi bylo přece jen lépe, než kdybych se trápil doma sám. Mnohé z nich jsem navíc dobře znal z nedávného pobytu a  měl mezi nimi řadu kamarádů. Po hospitalizaci mě beřkovická sanitka odvezla domů až před barák.

Doma jsem byl ještě skoro dva týdny. Teprve potom jsem znovu nastoupil do kladenské nemocnice na sundání sádry a první fázi rehabilitace. Hospitalizace s rehabilitací trvala zase asi týden. Pak mě propustili a rehabilitovat jsem chodil ambulantně asi 3x v týdnu na kladenskou polikliniku. To už pomalu končilo léto. Celý podzim jsem pak stále o těch hrozných dřevěných berlích docházel na rehabilitaci. Pamatuji se, že když jsem s ní začínal po sundání sádry, nemohl jsem s levým kotníkem téměř pohnout. Jeho rozcvičení do dřívější plné funkce trvalo dalších dlouhých několik měsíců. Teprve na konci kalendářního roku mi dřevěné berle vyměnili za klasické francouzské hole. To už jsem se ale cítil dobře a proto je používal jen asi dva týdny a pak konečně začal chodit bez jakýchkoli podpůrných prostředků. Noha byla úplně v pořádku  až někdy během zimy. Ale to už se psal další rok 1995. Třebaže mě mnozí po úrazu varovali, že noha nebude už nikdy úplně v pořádku, že s nějakým fotbalem je navždy konec, že budu možná už napořád kulhat, nic z toho se nesplnilo. Můj levý kotník je od začátku roku pětadevadesátého úplně a zcela v pořádku. Na jaře téhož roku jsem se vrátil k fotbalu a věnoval se mu jako hrající trenér ještě dalších dlouhých více než 10 let. S tím kotníkem jsem už nikdy neměl problémy. Nikdy nebolel, nikdy neotékal. Jeden následek z toho úrazu mi ale přece jen zůstal. Od té doby jsem opatrný a mám strach, aby se mi něco podobného nestalo znovu. Proto nejenže už nechodím při fotbalu, nebo jiných kolektivních sportech naostro do soubojů, ale proto bych třeba ani nešel s lyžemi na sjezdovku. Při lyžování jsem si sice jen kdysi dávno zlomil palec, ale aby se mi stalo něco podobného při sportu jako v tom čtyřiadevadesátém roce a já pak byl skoro třičtvrtě roku bez pohybu, za to mi žádné riziko nestojí.

 

Luboš Hora-Kladno