Matěj Lipský je původní profesí psycholog a speciální pedagog, ale už od dětství byl také muzikantem. Proto si našel obor zvaný muzikoterapie, ve kterém se propojují psychologie, terapie, speciální pedagogika a hudba – vše, co ho baví. Tato cesta ho nakonec přivedla až na současné působiště, kde působí jako ředitel Centra sociálních služeb Tloskov (nedaleko Benešova), jež pomáhá lidem s mentálním a kombinovaným postižením.
Jeho jméno se často spojuje s tím, že je vnukem herce Lubomíra Lipského, což považuje za milé. Přiznává, že se za to dříve nestyděl, ale nechtěl, aby byl zvýhodňován, a proto o tom příliš nemluvil. Dnes je však rád, že je to známo, protože jeho dědeček mu vždy říkával: „Nejdřív řemeslo, pak kumšt.“ To ho možná více nasměrovalo k psychologii a speciální pedagogice než k hudbě.
Co byste o Centru sociálních služeb Tloskov řekl?
Je to centrum pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením a má takovou filosofii, že se my snažíme, aby děti s postižením nekončili v ústavní péči nebo v insticionální péči – tzn. Poskytujeme takové sociální služby, které by podpořily to, aby dítě mohlo zůstat v rodině, což je ranná péče, denní stacionář a odlehčovací služba. Potom si myslíme, že člověk s postižením by se měl osamostatnit, podobně jako běžní lidé, když je dospělý a proto od 19let dál nabízíme pobytové služby podle míry, jak to ten člověk zvládne. Tzn. Domov pro osoby se zdravotním postižením,
buď přímo v Tloskově nebo v městech kolem Tloskova v chráněném bydlení. Kromě toho bývalý ředitel Tloskova ing. Antonín Dušek tady byl přes 40 let a léčil hudbou a sportem a já se snažím na to navázat, protože si myslím, že i nechemická terapie je důležitá a je na svém místě.
Kolik je v Tloskově klientů?
V pobytové službě máme 192 klientů, ale napříč všemi poskytovanými službami to činí přibližně 270 klientů. Snažíme se poskytovat takovou péči a podporu, která není přehnaná, ale zároveň je adekvátní. Zahrnuje nejen samotnou péči, ale také poradenství.
Co je Vaší pracovní náplní?
V první řadě jsem manažerem všech sociálních služeb, což znamená, že se starám o běžný chod organizace, aby vše bylo finančně zajištěno. Zároveň dbám na mezilidské vztahy, což je klíčová oblast. Jako ředitel se snažím vytvářet zázemí pro naše klienty nejen v rámci zařízení, ale i mimo něj. Důležitou součástí mé práce je také podpora zaměstnanců, aby se jim zde dobře pracovalo i žilo.
Co Vás vedlo k tomu, abyste vystudoval psychologii a vykonával praxi psychologa?
Byla to spíše náhoda, která mě k tomu přivedla, především skrze muzikoterapii. Uvědomil jsem si, že potřebuji vystudovat dva obory. Jsem dvojitý magistr – vystudoval jsem jednooborovou speciální pedagogiku a dále speciální pedagogiku s psychologií. Po ukončení studií jsem absolvoval psychoterapeutický výcvik SUR a poté se rovnou zaměřil na muzikoterapii. Má cesta je tedy spíše terapeutická než čistě psychologická.
Z jakého důvodu jste se nevěnoval psychicky nemocným lidem, když jste vystudoval psychologii?
To je velmi zajímavá otázka, protože otázkou je, co vlastně znamená „psychicky nemocný člověk“? Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) poskytuje definici, podle níž jsem se vlastně věnoval i lidem s duševním onemocněním. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem měl privátní praxi, moje klientela se postupně více zaměřila na lidi s poruchou autistického spektra nebo na děti s různými handicapy – například smyslovými, mentálními či pohybovými postiženími. Osud nakonec rozhodl, jakou cestou jsem se vydal.
Proč se věnujete právě lidem se zdravotním postižením, konkrétně s mentálním postižením? Je to vlastně úplná náhoda. Když jsem studoval, původně jsem nechtěl pracovat s lidmi s mentálním postižením. Státní závěrečnou zkoušku jsem skládal z etopedie, což se zaměřuje na lidi s poruchou chování. Avšak shodou okolností jsem při muzikoterapii absolvoval zkoušku právě v Tloskově, kde jsem potkal tehdejšího ředitele Antonína Duška. Ten mi nabídl práci s kapelou Kabrňáci, což jsou muzikanti s mentálním postižením. Tuto nabídku jsem tehdy přijal, a to byl první krok na cestě, která mě nakonec dovedla až na pozici ředitele.
Zajímavostí je, že bývalému řediteli se rok po mém nástupu zdál sen, že jednou budu jeho nástupcem. Tehdy jsem tomu nevěřil, protože vedení Tloskova je velmi náročné. Když však odešel do důchodu, zeptal se mě, jestli bych se ucházel o pozici ředitele. Proběhlo výběrové řízení, kterého jsem se zúčastnil a uspěl. Tak jsem se stal ředitelem Centra sociálních služeb Tloskov. Osud tomu chtěl, že se nejen ve své práci, ale i v soukromé praxi věnuji převážně dětem a dospělým s mentálním postižením.
Jaké aktivity jste pro Centrum sociálních služeb Tloskov udělal a co máte v plánu do budoucna?
Možná bude zajímavé zmínit, že mnoho lidí v Tloskově si myslí, že muzikoterapii jsem zavedl já. Ve skutečnosti jsem v Tloskově složil státnici z muzikoterapie, ale její zavedení zde má na svědomí bývalý ředitel Antonín Dušek, který v roce 1973 založil kapelu Kabrňáci. V roce 1996 jsem do Tloskova pozval Mgr. Tomáše Procházku, který se muzikoterapii věnoval, a právě on ji zde uvedl do praxe.
Mezi mé přínosy patří rozšíření komunitní muzikoterapie o projekt Rádio Tloskov. Lidé s mentálním postižením se zde stali dýdžeji, reportéry a moderátory, vybírají hudbu, vedou rozhovory a přispívají k programu. Dále jsme vytvořili hudební klub uvnitř našeho zařízení, kam pravidelně jezdí kapely. S některými skupinami vedeme rozhovory, jiné pořádají koncerty přímo u nás. Na oplátku my zase navštěvujeme kapely venku – jde o otevřený systém založený na reciprocitě.
Také jsem zavedl floating terapii, která vznikla s podporou Ministerstva práce a sociálních věcí, našeho zřizovatele. Jedná se o rehabilitační bazén se slanou vodou, ve kterém klienti zažívají stav beztíže. Terapie je indikována lékařem na základě výzkumu a plánujeme realizovat vlastní výzkum, abychom zjistili, jak klientům pomáhá. Terapie je určena zejména lidem s tělesným postižením, například s hemiparézou nebo kvadruparézou – tedy spastickými onemocněními končetin.
Z jakého důvodu jste v Tloskově vytvořil Rádio?
Jako muzikoterapeut jsem vždy pracoval na základě dlouhodobých a krátkodobých cílů v terapii. Hudbu a hudební postupy jsem vždy přizpůsoboval na míru konkrétním klientům, se kterými jsem pracoval. Abych mohl stanovit vhodné cíle pro lidi s poruchou autistického spektra, začal jsem spolupracovat s Michalem Roškaňjukem z neziskové organizace ADVENTOR, který sám má Aspergerův syndrom. Pomohl mi nahlížet na cíle terapie z pohledu autisty, což bylo velmi cenné a inspirativní.
Když jsem se stal ředitelem Tloskova a zjistil jsem, že tento přístup funguje – zejména vzhledem k tomu, že Tloskov má více než 50 míst pro klienty s poruchou autistického spektra – požádal jsem Michala o spolupráci. Dával nám zpětnou vazbu a nápady pro individuální plány pro tyto klienty. Jednoho dne přišel s návrhem vytvořit vlastní rádio, které by mohlo pomoci nejen autistům, ale i všem ostatním lidem v Tloskově.
Původně jsem jeho nápad považoval za šílený, ale on řekl, že zasel semínko a uvidí, jestli z něj vyroste strom. Nakonec se tento projekt opravdu povedl. Vytvořili jsme internetové rádio s vlastním rozhlasovým studiem, kde naši klienti sami vysílají. Projekt má velký terapeutický efekt a obrovský přínos.
Během pandemie Covidu-19, kdy bylo zakázáno pořádat koncerty a klienti nemohli nikam chodit, se rádio ukázalo jako neocenitelné. Na místo zpráv v televizi jsme začali vysílat živé koncerty našich klientů přímo ze studia. Kapely a interprety jsme zvali na základě individuálních potřeb klientů. Pokud měl například klient strach, čelil velkému stresu nebo mu hrozila hospitalizace, pozvali jsme někoho, koho měl rád, aby mu zahrál koncert a pozdravil ho přes obrazovku. Tento přístup často eliminoval potřebu psychiatrických léků nebo hospitalizace.
Kolik let Rádio Tloskov běží?
Rádio Tloskov bylo založeno při příležitosti 55letého výročí, což znamená, že funguje již přes 10 let.
Jak se jmenoval film, kde hráli Vaši klienti, pro koho byl určen a co bylo jeho cílem?
To je opravdu zajímavá otázka. Začnu tím cílem – naším záměrem nebylo natočit film jako takový, ale spíše využít samotný proces natáčení jako prostředek pro zpestření letního stereotypu. Léto bývá obdobím, kdy jsou lidé na dovolené, a nastává určitá monotónnost. Z vlastní zkušenosti (vyrůstal v rodině filmařů) vím, jak velkou pozornost přitáhnou filmaři, když někam přijedou – a přesně to jsme chtěli využít.
Původně jsme zamýšleli natočit něco inspirovaného filmem „Pulp Fiction“ – náš snímek dostal pracovní název „Tloskov Fiction“. Důvodem bylo, že máme klienty, kteří se podobají hercům Johnu Travoltovi a Samuelovi L. Jacksonovi. Nicméně naši klienti si přáli ztvárnit jiné role – například princeznu, policajta, doktora nebo anděla. Nakonec jsme se rozhodli pro vlastní děj a natočili sci-fi film.
Natáčení probíhalo za účasti profesionálních herců, jako jsou Ivan Franěk a Jaroslav Dušek, a zkušeného filmového štábu. Zároveň jsme vytvořili „klientský štáb“, kam se mohl zapojit kdokoli z našich klientů, kdo měl zájem. Film je určen pro veřejnost a jeho premiéra proběhla ve vyprodaném kině Lucerna v Praze. Na pódiu se představili jak profesionální herci, tak naši klienti-filmaři. Na festivalu Mental Power vloni naši herci získali cenu za nejlepší mužský herecký výkon, což byla krásná odměna.
V současné době není tento film dostupný online. Jezdíme s ním po kinech, kde po projekci probíhá beseda za účasti našich herců, Jaroslava Duška a dalších. Besedě následně předchází projekce filmu samotného a dokumentu „film o filmu“. Celý projekt se stal velmi oblíbeným, skoro až kultovním – podobně jako Divadlo Járy Cimrmana. Lidé na něj jezdí opakovaně, film je komický, ale zároveň poetický. Svou poetikou připomíná například „Pelíšky“ – je milý, ale má i vážnější podtón.
Co Vám dalo a co naopak vzalo pracovat s takto hendikepovanými?
To je zajímavá otázka. Musím říct, že mám lidi s postižením rád. Jak říká můj kolega muzikoterapeut Jaroslav Krček: „Lidé s postižením jsou tady proto, aby uzdravili tento svět.“ Ačkoliv je tato práce někdy velmi vyčerpávající, zároveň člověka naplňuje, protože má smysl. Výzkumy ukazují, že práce, která má smysl, může dokonce prodloužit život.
Jak může pomoci muzikoterapie hendikepovaným lidem a jakým lidem to může naopak uškodit?
Muzikoterapie je u lidí se zdravotním postižením vždy indikována na základě konkrétního terapeutického cíle. Tyto cíle mohou zahrnovat například rehabilitaci, rozvoj motoriky nebo zpracování traumat v psychické oblasti. Kontraindikace zvažujeme vždy individuálně. Jak říkal Zdeněk Šimanovský: „Nikdy nic neplatí stoprocentně.“ Je proto nutné mít ke každému klientovi osobní přístup.
Pokud máme pocit, že hudba klientovi neprospívá nebo dokonce škodí, muzikoterapii neprovádíme. Příkladem může být muzikogenní epilepsie, se kterou jsem se osobně nikdy nesetkal, ale o které se píše v literatuře – hudba může u těchto lidí vyvolat epileptický záchvat. U takového případu je muzikoterapie zcela nevhodná.
Občas se setkáváme i s hypersenzitivitou na zvuky, kdy klient pociťuje nepříjemnosti. V těchto případech snižujeme intenzitu nebo hledáme vhodnou úroveň zvuků. Pokud ani to nepomáhá, volíme jinou formu terapie. Zároveň platí, že pokud víme, že jiná metoda přinese rychlejší a lepší výsledky, nebudeme klienta muzikoterapií zdržovat.
Jste věřící? Čem Vám víra pomáhá?
Já jsem věřící a víra mi pomáhá v každodenním životě a také zvládnout těžké životní situace. Zároveň být vděčný za to, co máme tady a teď.
Jakou vizi máte do budoucna?
Moje vize do budoucna se v současné době bude odvíjet od toho, jestli budu dál ředitelem Centra sociálních služeb Tloskov nebo ne, neboť již proběhlo výběrové řízení. Já jsem se do něj přihlásil a nevím, zda-li jsem uspěl nebo ne.
Pokud uspěji, tak budou pracovní vize. Jedna z pracovních vizí je omladit personál, který pečuje o naše lidi s postižením, neboť věkový průměr v současné době je v Tloskově 52let. Finanční podmínky v sociálních službách jsou tristní, takže hledám cesty, jak narovnat finance pro naše zaměstnance a jak do Tloskova dostat mladé a kvalifikované lidi. To je jedna z cest. Další cesta je ta, že bych chtěl opravdu ještě pracovat s klienty a rozvíjet různé formy terapií, které zde máme a které jim nějakým způsobem pomáhají. Zároveň bych chtěl pomoci klientům, kteří na to mají sílu a chuť osamostatnit se a dokázat žít v běžném prostředí mezi běžnými lidmi s nějakou podporou, jakou budou potřebovat.
Jaký nejlepší příběh s Vaším dědečkem a hercem Lubomírem Lipským jste zažil?
To je moc hezká otázka. Těch vzpomínek je celá řada. Já mám úplně nejraději tu, když jsme chodili na houby. Protože můj dědeček byl vášnivý houbař. On vždycky říkal :“Na houby se musí člověk obléci tak, aby si v tom lese nepoškodil nijak to oblečení a zároveň splynul s tím lesem“. My jsme na chatě natáhli na sebe ty nejhorší hadry, které tam byly a pak jsme vypadali jako banda bezdomovců. Po letech mi to došlo, protože se nás lidé v okolí báli, takže si ani nevšimli toho, že je tam známý herec na houbách.
