Údolí strachu

V Hloubětíně existuje cesta, z které cítím archetypální strach, jakoby tušení nějaké zlé budoucnosti nebo snad symbolický obraz cesty peklem duše. Všechny kočky této cesty jsou černé, všechny zvuky jsou hrozbou, každý člověk je zbojníkem a každý pes vlkodlakem. Rostou zde jablka a hrušky, hojný kraj, ale jsou to nedomrlá pláňata, jakoby uškrcená, když chtěla růst. Těžko se tudy jde, je to samý výmol a kaluž a zvláštně končí tato cesta, ve svodidlech silnice, zneuznaně, zavrženě a neznámě, jakoby přiléhala k této realitě odjinud. A za svodidly krásná, pevná cesta králů, cesta vítězů, cesta otevřená novým, jistě krásným možnostem.