Nešťastné dětství, pocit nízkého sebevědomí v dospělosti vyměnila za tvůrčí psaní, které naplňuje její život

Jiřina Novotná se narodila jako čtvrté dítě do prosté rodiny, žijící v podhůří Orlických hor. Od dětství v sobě měla velkou nejistotu a pocit, že je někde něco špatně. Nerozuměla tomu, ale nešlo před tím někam utéct. Vnímala časté napětí. Z dětství si pamatuje hlavně pláč – spoustu pláče. Byla vychovávána slovy: “Dokud bydlíš u nás, budeš poslouchat!“ Na její otázky- Proč je to tak, nebo tak? Dostávala odpověď: „Protože jsem to tak řekla.“ Měla velmi dominantní maminku a mlčícího tatínka. Vyrůstala bez názoru, s velmi nízkým sebevědomím a nedostatkem sociálních kontaktů. První pocit úzkosti a deprese začala mít ve 12 letech. Vše zlé je k něčemu dobré. Letos v září si udělala kurz Peer konzultanta a pod jménem Jiřinka Jirkova se aktivně věnuje psaní.

Její tvorbu můžete shlédnout na jejím webu: jirinkajirkova.cz

S touto ženou jsem se seznámila právě na letošním kurzu Peer konzultantů v Praze, které pořádalo Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Myslím si, že tato žena má co říci našim čtenářům. Nyní slíbený rozhovor:

Jaká je Vaše diagnóza a kdy jste se ji dozvěděl/a poprvé?

Úzkostné stavy, deprese. Dozvěděla jsem se to v roce 2006.

Jaká jste podle Vás byla dítě a jaké nejintenzivnější vzpomínky máte na dětství?

Narodila jsem se s HSP. Na mou povahu však nebyl brán ohled. Byla jsem vychovávaná stejným metrem jako můj bratr, který mi nic nedaroval.

Na co si nejvíce vzpomínáte z období puberty?

Na ponižující reakce od vrstevníků. Ničilo mě nízké sebevědomí, nespokojenost se svým tělem a neustálý strach z jakéhokoliv útoku vůči mně. Neuměla jsem se bránit.

Kdy se u Vás poprvé objevily příznaky duševní nemoci a jak to vypadalo?

Těžko říci. Psychosomatické reakce těla jsem měla od 3 let. Bolesti uší, bolesti hlavy……….

Co na to Vaší rodiče, kamarádi, spolužáci?

Nikdo tomu nepřikládal žádný význam.

Byla jste hospitalizovaná? Jak na to vzpomínáte?

Na psychiatrické klinici ne. Ale kvůli svému chatrnému zdraví několikrát (ORL). Těžko jsem to nesla, stýskalo se mi.

Můžete nám popsat průběh Vaší nemoci v čase? V případě, že se nemoc opakovala ve formě „ATAK“?

Stav, kdy jsem nerozuměla, co se se mnou děje, jsem poprvé zažila asi ve 12 ti letech (rok 1987). Nikdo tomu nepřikládal žádný význam. Další zážitek přišel po porodu našeho prvního dítěte (rok 2000). Ani tentokrát jsem nevěděla, že jde o nemoc. Dnes to vidím tak, že šlo možná o laktační psychózu. Nebyla jsem nijak léčena. Stav nezvladatelnosti, obrovského strachu a neustálého pronásledování myšlenek na plno udeřil po narození našeho třetího dítěte (rok2006). Léčila jsem se ambulantně. Léky + terapie. V roce 2008 jsem se pokusila vysadit léky, ale stav úzkosti a deprese se do tří měsíců vrátil. Pokračovala jsem v ambulantní léčbě. Znovu vysadit léky jsem pozvolna zkoušela v roce 2014. Nejsilnější ATAK přišel v lednu 2016.

Máte ambulantního psychiatra a jak byste popsal spolupráci s ním?

Ano, mám. Pan doktor je staršího ročníku a píše léky, jinak nic neřeší.

Chodíte na psychoterapii a proč?

Ano, akutní fáze se změnila, ale stále si ráda občas nechám pomoc utřídit myšlenky a názory. Hýčkám si své zotavení.

Využíváte služeb nějaké neziskové organizace pro duševně nemocné?

Ne.

Využíváte služeb CDZ?

Ne.

Co Vám pomáhá kromě léků a psychoterapie? Jaké máte své mechanismy na zvládání příznaků nemoci?

Díky intenzivní 4leté terapii jsem pochopila své životní drama. Poznala a přijala sama sebe. Hlídám si svou hladinu komfortu a podle toho se buď událostí účastním, nebo ne. Je pro mě důležitý čas v tichu, klidu a příjemném prostředí. Vytvářím si svobodné chvíle, kdy nic nemusím. Nepřidávám se do diskuze, která vede k napětí. V případě náročných situací si mapuji odkud kam je to moje a odkud kam, už to není mojí zodpovědností. Popř. vystupuju z těchto situací, třeba jen na chvilku (Odcházím na toaletu…). Dopřeju si čas nabrat znovu rovnováhu.

Máte partnera, děti?

Mám manžela 23let a máme spolu 5 dětí.

Jak zvládáte život s partnerem?

Dobře.

Jak partner zvládá Vaši nemoc?

Nikdy mě v tom nenechal!!

Jak zvládáte výchovu dětí?

Jak kdy. Velký díl na výchově má také manžel.

Jak zvládají děti to, že mají duševně nemocného rodiče?

Vnímají mé těžkosti. Vyvolává to v nich smutek, někdy pohrdání, ale i velkou snahu mi pomoci.

Chcete říct, zda máte invalidní důchod?

Nemám.

Pracujete?
Nejsem schopná v kuse 8hodin pracovat. Díky vlastnímu podnikání si mohu čas na práci rozprostřít.

Co Vás baví a těší? Případně jaké máte koníčky?

Jsem kreativní. Baví mně různé vyrábění. Pletení, háčkování, řezbaření, tvorba dekorace. Zpěv a tvůrčí psaní. Plavání a rychlo-chůze.

Co se Vám v poslední době povedlo?

Prošla jsem kurzem pro PEER konzultanty a pracuji na svém webu.

Jak vnímáte celkově péči o duševně nemocné u nás v České republice?

Rozhodně se zlepšuje. Ale je stále málo osvěty a možnosti k zotavení. Hlavně na malých městech a vesnicích.

Co byste změnila a proč?

Chtěla bych, aby se tvořilo více teamů, které jsou tvořeny psychiatrem, terapeutem, peer konzultantem…… Když jsem pomáhala se zotavením tatínkovi mého manžela, měla jsem největší problém, přimět pana psychiatra, aby dal na slova terapeuta. Vnímala jsem jistou rivalitu. Nemocný potřebuje celistvost léčby, protože tak je možné, aby mu bylo lépe co nejrychleji.

Jaké je Vaše největší přání do budoucna?

Aby nemocný člověk nemusel kromě utrpení z nemoci, ještě čelit utrpení z ponižování a pohrdání málo informovanými a bezohlednými lidmi

 

Autor: Dana Mičolová

Napsat komentář