Černobyl na kolečkách aneb revitalizující se příroda

Pan Honza Dušek bydlí ve Dvoře Králové nad Labem v Domově  s pečovatelskou službou. Do roku 2003 byl zcela zdráv. A jak to už někdy na světě chodí, v témže roce zjistil, že má roztroušenou sklerózu. Už asi 10 rokem sedí na vozíčku. Svůj boj s nemocí však nevzdává. V roce 2017 se vydal na vozíku se svými známými a kameramanem i režisérkou na dlouhou, 640km vzdálenou pouť do Santiaga de Compostela, které navštěvují miliony věřících. I pan Honza je věřící a víra mu neustále a denně pomáhá.  Je příkladem pro ostatní, kteří s touto nemocí stále zápasí. Díky této pouti do Santiaga de Compostela vznikl krásný film s názvem Camino na kolečkách, který sklidil úspěchy po celé České Republice. Nejen v kinech, v televizi, ale i na přednáškách a různých výstavách. Sami se začtěte, co má letos na podzim v plánu uskutečnit. Je to akce s názvem Černobyl na kolečkách. Více se dozvíte v rozhovoru níže.

Jakým způsobem se u Vás začala projevovat roztroušená skleróza a jak to pokračovalo?

V první řadě jsem shledal, že mám takové rozostřené vidění při fyzické zátěži. Strašně pomalu jsem chodil. Abyste mi rozuměla, kdybyste měla na očích brýle a na jedno sklíčko si dýchla a pak si brýle opět nasadila a koukala oběma očima – asi tak jsem vnímal prostor. Takto u mně začala roztroušená skleróza. Posléze jsem začal zakopávat a tahat za sebou nohu. Ve finále na mně lidé koukali, že jsem jako opilý během dopoledne, což mně vadilo. Proto jsem si pořídil vycházkovou hůl jako své alibi.

Z vycházkové hole jsem přešel na berle a z berlí na vozík. Měl to takový rychlý postup. Tento rychlý postup trval přibližně 3 roky.

V kterém roce jste onemocněl?

V roce 2003. Předtím jsem byl úplně zdravý.

Co byste vzkázal lidem s roztroušenou sklerózou?

Myšlenkou, která mně napadla na Cruz de Ferro při cestě do Santiaga de Compostela a sice: “Žijte teď a plačte zítra. Je to v tom smyslu, aby si lidé užívali každou minutu svého života, každý okamžik.”

Jste věřící a jak Vám víra pomáhá?

Ano, jsem věřící. Myslím si, že mně Pán Bůh pomáhá. Ježíš Kristus za mnou stojí každý den. Takže se ně něj můžu spolehnout každý den. 

Co byste řekl o plánované akci Černobyl na kolečkách? Proč jste se rozhodl právě pro Černobyl?

Tato akce, tento projekt, vyšel z mé hlavy. Černobyl jako takový, mně začal lákat těžko říct kdy, možná před rokem a sice z toho důvodu, jak jsem říkal, mám roztroušenou sklerózu. Lékařská věda nijak zvlášť nepomáhá. Já hledám příčinu. Totiž, když bylo 26. dubna roku 1986 – 1 hodina 26 minut ráno – domnívám se, tak mně bylo necelých 6 let. To znamená, že ten radioaktivní mrak, který byl výsledkem výbuchu 4 reaktoru, zasáhl nejen Asii, ale také Evropu. Samozřejmě i Českou Republiku. Ten radioaktivní mrak měl za následek rakoviny především štítné žlázy a potom genetické změny  organismu u lidí. Takže se domnívám, že zde může být prapůvod a hlavní příčina toho, že jsem nemocný. Ptal jsem se doktorů, co si o tom myslí, nebo kdy prvně byla zaznamenána nebo odhalena první roztroušená skleróza. Odpověděli mně, že v 60 letech, což vylučuje moji domněnku. Já jsem možná paranoidní, ale hledám nějaký vysvětlení. V tom Černobylu ho nacházím. Když se dívám na různá videa na youtube, vidím tam revitalizující přírodu. Ať už jde o flóru nebo o faunu. Jsou tam hlodavci, zvykli si. Jsou tam  vysazené koně převalského, požírají radioaktivní trávu, mají radioaktivní trus, ale žijí. Takže podle mně dochází k nějakému Božímu zázraku. A já u toho chci být. Navíc si Černobyl zaslouží svoji pozornost.

 

Jakým způsobem by se mohli čtenáři zapojit do Vaší sbírky?

Kdyby čtenáři chtěli přispět a zapojit se do sbírky, nechť tak učiní na webových stránkách www.camionakoleckach.cz nebo na platformě hithitu a sice na projekt Černobyl na kolečkách – více v tomto odkazu: https://www.hithit.com/cs/project/9334/cernobyl-na-koleckach

Tam nám můžou přispět libovolnou částkou a doufám, že se nám podaří vybrat dostatečná částka na to, abychom mohli tento projekt uskutečnit.

Jak by měla Vaše cesta do Černobylu vypadat?

Zatím nemám jasné představy. Vypadá to, že pojedeme autem. Je to přece jen 1300km, tak to bude chvilku trvat. Povezeme sebou filmový štáb – režisérku, kameramana a budeme točit dokument o mé cestě do Černobylu. Takže vznikne dokument, který potom snad bude v televizích a budeme moci oslovit řadu lidí.

Kdy na cestu do Černobylu vyrazíte?

Padla myšlenka, koncem června, začátkem července, ale v současné době zvažujeme spíše přelom září a října 2021.

S jakými spolupracovníky , režisérem a kameramanem  budete spolupracovat?

S kameramanem Tomášem Lénardem a režisérkou Evu Toulovou.

Kdo Vás podporuje na této akci a co byste řekl o akci Camino na kolečkách?

Určitě zmíním jméno Petr Hirsch, můj kamarád od roku 2013. Potkali jsme se spolu v kostele. Ten se mnou uskutečnil projekt Camino na kolečkách, kdy jsem se rozhodl navštívit Santiago De Compostela. Takže on se toho chopil. Opět udělal kampaň. Vybralo se dostatek peněz. Uskutečnili jsme pouť. Natočili jsme film. Uskutečnili jsme besedy, dokud to šlo. Uskutečnili jsme výstavy. Vybrali jsme několik fotek a udělali jsme takové rámy a ta výstava jezdila po celé České Republice. Ať už se jedná o pražské Karolinum, Broumovský klášter, v Žirči v Domově svatého Josefa. Žireč se nachází 3 km od Dvora Králové a to je paradoxně jediné rehabilitační centrum pro lidi s roztroušenou sklerózou v České republice.

Kdy jste tuto aktivitu uskutečnil a proč?

Došlo k tomu v roce 2017 a uskutečnil jsem to proto, že dokud jsem chodil, tak jsem hodně četl. Především knihy od Paula Coehlo  a potom od pátera Františka Lízny atd. A tito autoři psali o své cestě do Santiago de Compostela.  A já si říkám, že se tam asi podívám. V tomto momentě mohu poděkovat za to, že mám roztroušenou sklerózu. Protože ta mi umožnila, abych opustil domov a vydal se na 640 km vzdálenou cestu. Dokud jsem byl zdravý, neměl jsem čas.

Jaký máte nejkrásnější zážitek z poutě do Santiago De Compostela?

To je hodně složitá otázka. Tam ty zážitky přicházely každý den. Vypíchnu alespoň jeden. Ujel jsem skupince a hledal jsem svou samotu. Blikalo na mně poslední světýlko z deseti možných, které označovalo kapacitu nabití baterky. Protože jsem na to nepatrně nebral ohled, začalo na mně blikat v červené barvě. Říkám si: “No, za chvilku mně chcípne baterka a musím se dostat k silnici.” K té jsem se opět dostal. Tam jsem se opět nějak zakecal s nějakou Kanaďankou, jméno už nevím a vzhledem k tomu, že začalo drobně poprchávat,  Kanaďanka říkala: “Já už musím  jít, nezlob se. Ahoj.” Já jsem ji řekl: “Ahoj, tak už běž. “Já jsem měl pončo, ale u kluků u bandy, která byla asi 4 kilometry za mnou. Říkám: “No dobrý, sepjal jsem ruce a pozvedl je k nebi a vzpomněl jsem si na kamaráda, který se umí modlit v jazycích.” Já říkám: “Když v jazycích, tak fajn, no němčina, ta by byla na ostudu, tak anglicky”. dodal. Teď budu mluvit česky . Sdělil : “Ukaž mi svou sílu, jsem tady”. No a spustil se ohromný déšť. Skutečný liják, to byly provazy vod, které padaly z nebe a během 5 minut jsem byl promočený až na kost, jak se říká. “To jsem asi přehnal” , říkám. Tak jsem opět zvedl ruce k nebi a říkám:”Už stačilo. Mám dost, už to zastav. Stop. Sotva jsem řekl písmeno “P”, ihned přestalo pršet a mraky se roztrhaly a začalo svítit sluníčko. Já jsem na tom slunci neusnul, ale začal jsem prosychat. Takže to je můj takový intenzivní zážitek z cesty do Santiaga De Compostela. Já jsem měl tu možnost mluvit přímo s pánem Ježíšem Kristem. Někomu to může připadat jako groteskní shoda náhod, ale já mám na to jiný pohled.

Co pro Vás bylo na pouti do Santiaga de Compostela bylo nejtěžší?

Nejtěžší pro mně bylo zdolávat poutní cestu. Mohl jsem jet po silnici. Bylo by to pohodlnější, ale to bych se ochudil o setkávání s dalšími poutníky. Takže jsem jel po poutních, kamenitých, mnohdy těžko schůdných cestách pro pěší poutníky. Proto to bylo velmi náročné.

Jaké je Vaše přání do budoucna?

Aby moje tři děti byly šťastné a zaopatřené.

Komu byste chtěl poděkovat, že se o Vás stará?

Moje poděkování by směřovalo určitě mým třem dětem. Také bych chtěl poděkovat pečovatelské službě ve Dvoře Králové, která o mně pečuje. Děkuji pánu Bohu, že ještě můžu cestovat.

 

Autor: Dana Mičolová

Napsat komentář