Klavír, hudba a cestování – to je moje radost

Pan Honza Jareš vystudoval státní Pražskou konzervatoř Na Rejdišti – obor populární zpěv a klavír, a to i přes jeho hendikep. Je totiž nevidomý, ale velmi nadaný a spoustu toho dokáže. Posuďte sami.

Studoval ve třídě profesorky Lídy Nopové. Nestudoval ale na Dejlově konzervatoři pro nevidomé, protože v té době se tam nevyučoval obor populární hudba. Jeho největším koníčkem je hudba a ta se stala i jeho profesí. Rád sám hraje a zpívá, ale také má skvělé kolegy instrumentalisty, kteří ho doprovázejí.  Chodí rád na koncerty populární i vážné hudby. Mezi jeho další zájmy patří sport, plavání, cyklistika, jezdí na tandemu, také rád běhá a chodí na dlouhé turistické pochody – nejlépe po horách. Jeho největší zálibou je cestování. Rád poznává různá města a nové země, ale také se vykoupe v moři.

Kdy jste zjistil, že jste nevidomý a co bylo důvodem tohoto hendikepu?

Já jsem nevidomý po předčasném porodu, nevidím tedy od narození a ani přesně nevím, kdy jsem to zjistil. Prostě jsem tak vyrůstal a svět jsem vnímal tak, jak ho nevidomé děti vnímají. Věděl jsem, že jako nevidomý člověk nebudu moci některé věci dělat, ale pořád mi připadalo, že mnoho věcí naopak dělat mohu. Vyrůstal jsem s mojí o rok mladší sestrou, která vidí, takže jsme mnoho věcí dělali společně.

Jak jste se tím vyrovnával?

Postupně jsem se se svým handicapem vyrovnal, hodně mi pomohla hudba, která mě jednak bavila a také se ukázalo, že mám snad hudební talent. Chodil jsem do základní umělecké školy spolu s vidícími dětmi, stále jsem se chystal na přehrávky a vystoupení a nepřipadal jsem si nikterak odstrčený.

Kdy jste zjistil, že máte talent zpívat a hrát na hudební nástroje?

Moje babička mi od mého útlého dětství hrála na klavír a hezky zpívala. Já jsem měl zvuk klavíru moc rád a docela brzy jsem se snažil zkoušet zahrát sám a vyloudit z nástroje ty správné zvuky. Začalo se mi to postupně dařit, nejprve to byly národní písně, které se mi moc líbily. Později přišly na řadu písně Jaroslava Ježka, Petra Skoumala, Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Samozřejmě později jsem začal poslouchat písně ze Semaforu, moc rád jsem měl Pavla Bobka a britskou a americkou populární hudbu.

Na jaké nástroje hrajete a kde všude jste už vystupoval?

Hraji především na klavír a také na klávesové nástroje. Doma mám klavír Petrof a také stage piano značky Nord, které s sebou vozím tam, kde nemají piano a také na open air akce. Vystupuji po celých Čechách i Moravě, hrál jsem v Německu, Polsku a také na dovolené v Řecku, kde mě pozvali, abych zahrál.

Jak to bylo s Vaší psychikou?

Já jsem se svým handicapem vyrůstal, nikdy jsem nepoznal jiný život. Vyrovnával jsem se s tím tedy postupně a docela dobře. Psychickým otřesem pro mě byl vážný úraz, který se mi stal v prosinci 2011 při lyžování, konkrétně na běžkách. Komplikovaně jsem si zlomil nohu, stehenní kost. Musel jsem podstoupit náročnou operaci, po které jsem měl vážné zdravotní problémy a měsíc jsem musel být dialyzován a samozřejmě jsem dlouho nemohl chodit. Tenkrát jsem si uvědomil, že sice nevidím, ale spoustu věcí dělat mohu. Poctivě jsem rehabilitoval, cvičil ještě víc, než mi doktoři předepsali a postupně jsem se vrátil k normální chůzi, i ledviny naštěstí naskočily a pracují normálně. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že by mohlo být mnohem hůř.

Co je Vaším velkým snem do budoucna?

Já jsem se svým životem teď spokojený, a kdyby to takhle zůstalo, budu rád. Mým snem bylo vystudovat konzervatoř a živit se hudbou, což se mi splnilo. Rád bych i nadále hrál pro lidi, jednak sólové koncerty, ale i ty s mými skvělými kolegy. Když přijdou další pozvání, budeme rádi. Pro nejbližší měsíce je mým cílem dokončit desku, kterou chystám s hudebním skladatelem Tomášem Kymplem. Bude se jmenovat Doktor duší, stejně jako píseň, se kterou jsem 12x zvítězil v hitparádě Českého rozhlasu a získal Platinovou dvanáctku. Díky tomu jsem loni v listopadu převzal cenu Legenda nočního proudu v kategorii Objev roku.

Kdo Vám nejvíc pomohl a i nyní pomáhá?

Zcela jistě mi pomáhají moji rodiče, kteří mě celý život podporují a já jsem za to velmi rád. Ale potkal jsem také úžasné lidi, kteří mi nabídli práci cocktail pianisty v luxusních pražských hotelech. Mnoho lidí, kteří pracují v kultuře, mi projevili důvěru a pozvali mě, abych zahrál na jejich akcích. Dopadlo to dobře, protože mě organizátoři zvou opakovaně a já jsem jim za to vděčný.

Co byste vzkázal lidem, kteří mají nějaký hendikep, např. psychický?

S psychickým handicapem nemám zkušenost. Každopádně bych lidem s handicapem vzkázal, že se nikdy nemají vzdávat a stále mají jít dál. Zní to jako fráze, ale vím, že je to pravda. Někdy zpívám jako host kapely The Tap Tap, kde jak víte, hrají a zpívají lidé s tělesným handicapem. Navzdory tomu je to veselá a optimistická parta.

Jak chcete motivovat ostatní hendikepované, aby i oni na sobě začali pracovat?

Já bych to takhle nerozlišoval. Spousta lidí, kteří handicap nemají a jsou zdraví, na sobě nepracují a příliš se v životě nesnaží. Snad jen, že pro lidi s handicapem je těžší práci najít a zapojit se do společnosti. Právě proto se možná mnozí z nich snaží více než zdraví lidé.

Cestujete rád, které země jste už navštívil?

Jak jsem psal již v úvodu rozhovoru, cestuji opravdu rád. Naštěstí se na tom doma shodneme všichni, mnoho hezkých cest jsem podnikl s rodiči a sestrou. Také cestuji rád se svými kamarády, po Čechách i cizině. Konkrétně jsem navštívil více než 40 zemí, kromě Antarktidy jsem byl na všech kontinentech.

Jste věřící? Pokud ano, v čem Vám víra pomáhá a jak?

Pokud se ptáte, jestli jsem praktikující věřící, tak nikoliv. Rozhodně ale věřím v řád. Líbila se mi věta jezuitských učenců, kterou říkala moje profesorka dějin hudby na konzervatoři – Zachovej řád, řád zachová Tebe.

Čeho chcete ve svém životě dosáhnout?

V současné době chystám s hudebním skladatelem Tomášem Kymplem desku. Pokud si lidé písničky poslechnou a budou se jim líbit, budeme oba velmi rádi. Těší mě, že na své facebookové stránce mám již 16 tisíc příznivců a fanoušků a pokud budou lidé na moje koncerty chodit, budu mít velkou radost. V osobním životě bych si přál mít kolem sebe fajn lidi, rodinu i přátele. Já sám bych rád byl spolehlivým člověkem a oporou v rodině.

Autor: Dana Mičolová