Můj život se schizofrenií– začátek konce

Paní Jiřině Koudelové je 46 let. Je vdaná a má 21letou dceru. S psychickou nemocí se léčí už 31 let, má za sebou 27 hospitalizací v PN Opava. Tato žena vystudovala Střední zemědělskou školu s maturitou, obor chovatel. Má velmi kladný a blízký vztah ke zvířatům-je tedy vystudovaná jako zootechnik. Nejdříve pracovala měsíc jako ošetřovatelka mladého dobytka, poté 2 měsíce prodávala na tržnici ovoce a zeleninu, později dělala 2 roky prodavačku – pokladní. Nakonec 4 roky pracovala ve strážní službě jako strážný-psovod. Tato práce se jí velmi líbila. V roce 1999 šla na mateřskou dovolenou a pak byla 20 let v invalidním důchodě.

Věnuje se sportovní kynologii (což znamená, že se věnuje výcviku a chovu psů německých ovčáků), ráda hraje na kytaru a zpívá, vyšívá, fotografuje a píše knihy, písně, básničky. Zajímavostí je i to, že chová hady-krajty královské.

S touto ženou jsem se seznámila díky Martinovi Okáčovi, který mně navrhl, ať se zapojím do on-line SKYPE skupiny lidí s duševním onemocněním. To jsem také udělala. Výsledkem bylo to, že jsem se seznámila s dalšími fajn lidmi, kteří podporují ostatní v jejich růstu. A tak jsem se seznámila i s Jiřinkou. Mimochodem je to kamarádka mojí kamarádky. Inu svět je malý. Dozvěděla jsem se, že Jiřinka napsala 2 knihy o své nemoci. Doporučuji Vám, abyste si je zakoupili. Je velkým příkladem pro ostatní, kteří ještě bojují s nějakým druhem duševního onemocnění.

Napsala jste dvě knihy s názvy „Můj život se schizofrenií“ a „Můj život se schizofrenií

– začátek konce“. Co Vás vedlo k jejich napsání?

K napsání knih mě vedla myšlenka, přiblížit čtenářům, jak se žije s psychotickým onemocněním-schizofrenií, protože veřejnost má stále ještě i v dnešní době zkreslené představy a špatné předsudky o této nemoci. Bohužel žijí mezi námi lidé, kteří nás, psychicky nemocné lidi, odsuzují. Označují nás za „blázny“, a mají za to, že když jsme duševně nemocní, tak nám to v podstatě ani nemyslí, že jsme hloupí, agresivní a nebezpeční, a měli bychom být doživotně uzavření v ústavě a izolováni od společnosti. Chtěla jsem poukázat na to, aby nás lidé, včetně našich blízkých, neodsuzovali a neobraceli se k nám zády, protože potřebujeme jejich pomoc, potřebujeme mít jistotu, že na to nejsme sami, že se na ně můžeme kdykoli obrátit, protože jsme velice vnímaví, citliví a zranitelní.

Knihy můžete zakoupit v e-shopu Nová Forma na: www.stahujknihy.cz

Byl pro Vás někdo vzorem, abyste je napsala?

Miluji knihy a mým snem bylo taky nějakou v životě napsat, a můj sen se mi začal plnit v roce 2010, kdy jsem vydala svou první knihu. A pak následovaly další a další. Mám vydáno celkem 16 knih, většinou odbornou literaturu o chovu německého ovčáka.

A poslední dvě knihy – autobiografie o mé nemoci? To mi byla vzorem Michaela Malá, která napsala trilogii knihy „Homo psychoticus“. Překvapila mě podobnost s autorkou – relativně stejné diagnózy, zhruba stejný věk, láska ke psům, posloucháme obě písničky od Jarka Nohavici, bojujeme s nadváhou a kouřením, rády píšeme.

Kde v současnosti pracujete a co jste musela udělat proto, abyste tuto práci mohla vykonávat?

V současné době pracuji v Psychiatrické nemocnici v Opavě na oddělení Recovery jako peer konzultant. Musela jsem projít 5-denním školením peerů v Ostravě-Porubě, a sepsat svůj osobní příběh zotavení. Abych vysvětlila, kdo je peer konzultant: peer je anglické slovo, které se překládá, jako osoba stejného stavu – druh. V oblasti duševního zdraví je to člověk, který má vlastní zkušenosti s duševním onemocněním a zotavováním, umí již se svou nemocí pracovat a snaží se svou zkušenost s nemocí předávat ostatním.

Co Vás k tomu vedlo – měla jste nějaký vzor?

K této práci mě přivedla jedna nejmenovaná psychoterapeutka, která mi nabídla, že bych mohla své bohaté a dlouholeté zkušenosti s léčbou a s nemocí předávat ostatním pacientům, kteří se s onemocněním rovněž setkali, ať už poprvé, nebo opakovaně. A jelikož jsem se naučila hodně naslouchat a v rámci svých sil pomáhat a podporovat své spolu pacienty a spolu pacientky při hospitalizacích, tak jsem po zvážení tuto nabídku přijala. Mým vzorem je Martin Okáč – rovněž peer konzultant, který v nemocnici začal pracovat jako jeden z prvních.

Jakým způsobem pracujete v PN OPAVA a co je Vaší pracovní náplní?

Jako zaměstnanec (peer konzultant) v PNO pracuji sice krátce, ale jako dobrovolník už to dělám zhruba 3 roky. Hlavním cílem a náplní práce peera je sdílení osobního příběhu a povzbuzování klientů, inspirovat je, podporovat, předávat naději, že zotavení je možné. Jelikož je na oddělení Recovery více peerů, každý nabízí něco jiného.

Já se zúčastňuji skupinových terapií, a ve volnočasových aktivitách hraji na kytaru a společně s klienty zpíváme, nebo hrajeme různé paměťové i deskové hry, ruční práce, občas i vaříme. Taky se v rámci svých možností zúčastňuji různých besed, a snažím se předávat svou zkušenost s nemocí ostatním. Rovněž se zúčastňuji mimo jiné i jako hudební doprovod na Klubu otevřeného srdce, což je svépomocná skupina se zaměřením na duševní zdraví pro osoby s duševním onemocněním od 18 let bez ohledu na diagnózu, jejich rodinným příslušníkům a všem, které zajímá téma duševního zdraví. Také jsem členem redakční rady psychiatrického časopisu POSEL.

Jak a kdy jste onemocněla a co jste v nemoci prožívala?

Bývala jsem společenská, veselá a kamarádská. Pak ale přišla puberta, dostavily se různé zdravotní somatické problémy, začala jsem kouřit a pít alkohol. Uzavřela jsem se do sebe a svého fantazijního světa, vyhledávala jsem samotu.

Poprvé se u mne objevily sluchové halucinace po těžkých traumatizujících událostech, když mi bylo 15 let. Zpočátku to byly hlasy navádějící a komentující, ale záhy přešly k přikazování a rozkazování. Nařizovaly mi, abych zabila vlastní sestru, jinak že zabije ona mě. Měla jsem strach, že sestra to skutečně udělá a nechybělo málo, abych ji ve spánku probodla srdce. Jenže jsem to nedokázala, i když hlasy na mě křičely, ať to udělám. Rozhodla jsem se, že radši uteču z domu. Tak jsem se poprvé dostala k psychiatrovi. To že slyším hlasy, jsem však nepřiznala. Taky jsem se dostala do střetu se zákonem, takže jsem pak viděla všude „tajné policisty“, kteří po mě jdou, aby mě zavřeli do vězení, protože jsem zlý člověk. Tehdy jsem zažívala hodně velké stresy a silné úzkosti, byla jsem věčně nervózní, až se mi z toho rozjela akutní gastritida, kdy jsem měla krvácení do žaludku, která po létech přešla do chronického stavu.

Následovalo období plné stresu, depresí, bolestí a zklamání. Hlasy mi říkaly, že jsem k ničemu, absolutní nula, nemající právo dýchat tento vzduch. Tak jsem se pokusila o sebevraždu, kdy jsem spolykala prášky, a dostala se poprvé k hospitalizaci na psychiatrii. To mi bylo 18 let. Léčili mě z depresí, ani tam jsem však neřekla o hlasech ani slovo. Po propuštění jsem začala trpět paranoiou, že všichni vědí, že jsem byla na psychině, že si o mě povídají, že mě sledují, pozorují a smějí se mi. Měla jsem strach z lidí, byla jsem nedůvěřivá, vztahovačná a podezíravá.

Pak se to nějak ustálilo, hlasy se stáhly do pozadí. Ukončila jsem školu a začala pracovat. Potom ale přišlo další trauma a stres, a hlasy se znovu rozjely. Byly už tak silně nepříjemné, že jsem o tom řekla svému psychiatrovi. Ten to bral dost vážně a hned mě poslal k další hospitalizaci. A tak se hlasy obrátily proti mně, kdy mě nutily k sebepoškozování. Musela jsem podstoupit léčbu „elektrošoky“. Bylo mi 23 let. Když mi můj psychiatr vysvětloval, že trpím schizofrenií, zachvátila mě panika a strach. Od té doby u mne docházelo k opakovaným hospitalizacím, protože jsem se dlouho nemohla smířit s tím, že jsem vážně psychicky nemocná, nechtěla jsem brát léky. Měla jsem podezření, že si to doktoři na mě vymysleli, aby mi mohli vymývat mozek léky a „šoky“.

Mívala jsem stavy, kdy jsem měla silné tenze a myšlenky na sebevraždu, trpěla jsem hlasy, depresemi i sebepoškozováním, byla jsem paranoidní i vůči manželovi, že mě chce otrávit…, cloumal mnou vztek, silné napětí, strach a úzkosti. Z obavy, abych neublížila někomu jinému, jsem svou agresi obracela proti sobě, tak jak mi to přikazovaly hlasy. Zažívala jsem beznaděj, apatii, trpěla nespavostí, nebavilo mě nic a nic se mi nechtělo dělat, měla jsem strach z budoucnosti, že zůstanu na světě úplně sama, slyšela jsem, jak se o mě druzí lidé baví, zažívala jsem úzkostný strach o dceru, že někdo přijde a vezme mi ji.

Na druhou stranu jsem stále vysazovala léky z mnoha důvodů: kvůli nepříjemným vedlejším účinkům; nepřipadala jsem si nemocná a věřila, že se doktoři spletli; když se mi udělalo líp, tak jsem si myslela, že už je nepotřebuji; taky mi to zakazovaly hlasy; ale největším důvodem bylo neustálé přibývání na váze, kdy jsem za tu dobu, co se léčím, přibrala 45 kg. Začala jsem nenávidět tělo i sebe samou, svou neschopnost s tím něco dělat. Z toho vznikaly zase deprese, myšlenky na sebevraždu … prostě bludný kruh.

Co Vám v nemoci nejvíce pomohlo?

Pomohla psychoterapie na st.17BC v PN Opava, kde mě vysvětlili, co se to mnou dělo, naučili jak s nemocí žít, jak ji včas rozpoznat, jak o ní dokázat mluvit, což byl před tím velký problém, protože jsem se za onemocnění velmi styděla. Taky mi pomohla rodina, kamarádi, a moje koníčky.

Nejvíce mi pomohla však trpělivost mého psychiatra, který to se mnou vydržel 31 let, že to se mnou nevzdal, i když jsem opakovaně vysazovala léky a byla jsem dost neukázněný pacient. A v neposlední řadě mi pomohla medikace, depotní injekce, terapie u psycholožky, docházka do následné organizace a psaní deníku.

Co byste chtěla v rámci Reformy psychiatrie do léčeben zavést v praxi?

Určitě více aktivních psychoterapií, obeznámení pomocí video edukací, co se vlastně s pacientem stalo, aby porozuměl tomu, co ho postihlo, zlepšit podmínky na uzavřených odděleních, zkvalitnit péči, připravit a seznámit pacienty s plánem WRAP ( což je plán, který obsahuje denní podpůrný plán, porozumění spouštěčům a tomu, co s nimi mohu dělat, popis časných varovných příznaků a akční plán k jejich zvládnutí, porozumění signálům, že se věci zhoršují, jak postupovat v krizi, včetně kontaktů a post krizový plán – poučení z krize a zhodnocení postupu, popř. úprava plánu. )

Co vzkážete našim čtenářům, kteří s nemocí stále bojují?

Nebojovat, boj vyčerpává… naučit se nemoc přijmout a smířit se s ní, zaměřit se spíše na své silné stránky, znalosti, nadání a dovednosti, na schopnosti a zájmy, na co jsem hrdý, vytyčit si cíle, kterých chci dosáhnout…, pěstovat si smysl pro humor a oslavovat každý úspěch. Neexperimentovat s léky bez vědomí lékaře!

Je to cesta dlouhá, plná překážek, časově náročná, ale jde to. Důkazem toho, že to je to možné je např. americký matematik John Forbes Nash, který trpěl paranoidní schizofrenií, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, který svou nemoc přijal po 30 letech. Jeho život s nemocí krásně popisuje film „Čistá duše“.

Jaké máte plány do budoucna?

Přála bych si být taková, jaká jsem byla kdysi, než jsem onemocněla – přátelská, kamarádská, společenská a veselá. Chtěla bych dál pomáhat pacientům, a doprovázet je na jejich cestě k zotavení. Nikdo však nemůže doopravdy změnit jiného člověka a jeho myšlení, pokud dotyčný sám necítí, že je to on, kdo chce, aby se jeho život změnil. Chci se dál vzdělávat, co se duševního zdraví týče, a být nápomocna těm, kteří to potřebují. Protože ten, kdo nezmění své myšlení, nemůže změnit své činy, a kdo nezmění své činy, nemůže změnit svůj život.

V neposlední řadě chci také ještě dokončit další dvě rozepsané knihy, které se tentokrát týkají mého koníčka – sportovní kynologii.