Poprvé déle než rok bez hospitalizace na psychiatrii

Úplně poprvé jsem byl hospitalizován na psychiatrii v roce 1986 ve svých dvaadvaceti letech. Bylo to v někdejší Psychiatrické léčebně/dnes nemocnici/ v Horních Beřkovicích. Strávil jsem tam tři měsíce.  Tenkrát jsem si bláhově myslel, že je to poprvé a zároveň naposled. Propouštěli mě na jaře a téměř přesně do roka a do dne jsem tam byl krátkodobě hospitalizován znovu. Od mé první léčby uplynulo už téměř 35 let a já za tu dobu ,,nasbíral” až neuvěřitelný počet hospitalizací. Co na tom, že všechny byly dobrovolné a nikdy v životě jsem neměl ochranou léčbu nařízenou soudem? Velká většina mých hospitalizací byla navíc hodně krátkodobá /přibližně dvoutýdenní/. Takto jsem se kdysi/přibližně před 20 lety/  během jednoho pouhého roku dokázal v léčebně ,,otočit” i čtyřikrát.  Konkrétní počet hospitalizací ani neuvádím, protože ho ani přesně neznám. Mohu uvést jen fakt, že od toho roku 1986 jsem se léčil na psychiatrii každoročně a jediný rok jsem ,,nevynechal”. Invalidní důchod III. stupně mi přiznali s asi půlroční zpětnou platností v roce 1993. To už jsem ale měl za sebou téměř 20 hospitalizací na psychiatrii. S přiznáním důchodu ale mé pobyty v psychiatrických zařízeních nepřestaly. Jako bych se držel zásady: ,,Každý rok aspoň jedna hospitalizace”. Tu jsem také ,,plnil” více než svědomitě až do srpna loňského roku, kdy jsem byl po dobu asi 10 dnů hospitalizován zatím naposled. Ted máme listopad roku 2020 a já už rok a dva měsíce navrch nebyl nikde hospitalizován. To je můj osobní životní rekord. Pravda za tuto zatím rekordní dobu jsem zase nějaké drobné psychické potíže měl, ale už jsem striktně nevyžadoval pobyt v psychiatrickém zařízení, jako tomu bylo dřív. V minulosti jsem požadoval hospitalizaci často z malicherných příčin, i když zase naopak někdy byly mé pobyty proti mé vůli takříkajíc nedobrovolně dobrovolné. A teď vůbec poprvé od těch mých dvaadvaceti let jsem se obešel déle než rok bez jakékoli hospitalizace. Jak je to možné? Příčin je asi víc.

Jednak mám skvělého psychiatra MUDr. Petráčka a vůbec mi nevadí, že za ním musím dojíždět z Kladna do Rakovníka. Ještě více mi ale pomáhá mé zaměstnání peera v Psychiatrické nemocnici Praha -Bohnice. Pracuji tam na poloviční pracovní úvazek a do Bohnic jezdím i několikrát v týdnu. To prostředí tam mi prostě sedí. Mými kolegy i kamarády jsou v zaměstnání lidé s psychickými potížemi. A s takovými lidmi jako peer také pracuji. Tady mi nemůže nikdo nic vyčítat. Tady se cítím jako rovný mezi rovnými. A tohle právě mi kdysi v mých předchozích zaměstnáních nejvíce chybělo. Dalším důvodem toho, že jsem dosáhl zatím rekordní doby bez hospitalizace na psychiatrii je pravidelné aktivní sportování, především běh a jízda na kole. Na tento rok jsem si dal závazek naběhat 2 tisíce kilometrů a 5 tisíc kilometrů najezdit na kole. To znamená, že musím nějak sportovat prakticky denně. Stačí vynechat pouhý týden a už musím dohánět ztracené kilometry. Do konce roku chybí dva měsíce a já mám více než 1600km naběhaných. Kilometry na kole už jsem splnil. Tu pětitisícovku jsem už v průběhu října asi o 20 kilometrů dokonce překročil. Ted ještě naběhat necelé čtyři stovky kiláků. Mám na to dva měsíce. I tento cíl je určitě dosažitelný, když se budu věnovat jen běhu. Kolo už jsem na zimu uložil. Ten docela drsný závazek je už nadosah../Píšu drsný, protože je mi už 56 let/. Mám zkušenost z minulosti, že dokážu naběhat i něco málo přes 300 km za měsíc. Kromě toho navíc každodenním cvičením posiluji i ruce a na jeden zátah dokážu udělat až 200 kliků.

Nejsem žádný sportovní talent . Takové štěstí nemám . Ale jedno jsem poznal.   Pravidelné aktivní sportování je tím nejlepším psychiatrickým lékařem. U mě tedy určitě.

Že by hlavně proto poprvé za téměř 35 let jsem vydržel více než rok bez psychiatrické hospitalizace…..

 

Luboš Hora-Kladno