Jakoby nestačily velké problémy s koronavirovou pandemií. Od začátku druhého únorového týdne se k ní ještě přidaly problémy s počasím. Zima se poprvé v letošním roce ukázala ve své plné síle. Mrzlo i přes den a v noci klesala rtuť teploměru i v nížinách pod minus deset stupňů. Ke všemu napadlo v posledních letech nevídané množství sněhu.
A hned se také přidaly výrazné problémy v městských ulicích a především v dopravě.
Vlaky díky kalamitě nabíraly až několikahodinová zpoždění, některé nevyjely vůbec.
Autobusy nedokázaly vyjet jen trochu příkřejší kopce. Znovu se jen opakoval fakt, že na výrazné výkyvy počasí nejsme připraveni.
Ve městě, kde bydlím stačili sice místní Technické služby jakž takž díky sypačům a pluhům zprůjezdnit silnice, ale na chodníky pro chodce už nedošlo, s výjimkou některých. Pohybovat se po sněhem zavátých chodnících, pod kterými byla navíc ještě zledovatělá vrstva bylo obtížné zejména pro staré lidi s pohybovými obtížemi. Moje třiaosmdesátiletá matka raději z domu v těch kalamitových únorových dnech nevycházela. Já byl sice snad poprvé rád, že díky koronavirové pandemii nemusím cestovat vlakem do Prahy do zaměstnání, ale ven na nákupy jsem musel denně. Obvykle přitom běhám, ale na zavátých zledovatělých chodnících to dost dobře nešlo. Ten můj pohyb připomínal spíše ploužení, než běh. V některých úsecích jsem proto raději běžel po okraji silnice a nic nedbal na zlostná gesta řidičů pomalu jedoucích aut, kteří se mě svými zlostnými gesty snažili navigovat na zasněžený a namrzlý chodník. Ve vilových čtvrtích mají chodníky na starosti majitelé rodinných domů. Ti je ale odklízeli jen někde a navíc často dost opožděně. Paneláková sídliště však mají na starosti Technické služby města. Ty se však na odklízení sněhu a na nezbytné posypy na chodnících na mnoha místech s odpuštěním vykašlaly. Jakoby ani nevěděly, že mnozí staří, nebo tělesně postižení lidé musejí chodit na nezbytné nákupy. Tak abych jen nekritizoval, v těch únorových kalamitních dnech jsem několikrát vzal hrablo a odklidil napadaný sníh aspoň před naším vchodem, třebaže to nebyla moje starost. Nejhůře asi na tom byli přes všechna charitativní opatření bezdomovci. Strávit venku noc v mínus patnácti stupních je pomalu sebevraždou. Nevím kolik bezdomovců během únorové kalamity umrzlo. V televizi takové zprávy raději moc neuváděli. Ale i bezdomovci jsou přece lidské bytosti. Často se navíc jedná o lidi, kteří se bez střechy nad hlavou ocitli bez vlastní viny. Snad také mají právo na život, když už jim některá práva společnost, která si tak ráda nechá říkat demokratická upírá.
Luboš Hora-Kladno