Ze mě – Pavlína Brzáková Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška

Pana Jaroslava Duška si hodně vážím pro to, co dělá a jak myslí, i pro jeho příkladný vztah k nemocným i postiženým lidem. Sleduji jeho aktivity v televizi (např. dokument Když kámen promluví) anebo na Youtube (např. besedy s MUDr. Janem Hnízdilem). K jeho stylu myšlení a nazírání na okolní svět mám hodně blízko. Musím se však k jeho myšlenkám prokousávat množstvím slov, odboček a asociací. Proto jsem se velice těšil na jeho knížku Ze mě, ve které jsem očekával úspornější styl povídání a přímočařejší zaměření na podstatu věci. Bohužel jsem byl poněkud zklamán. Stále více si uvědomuji, že Jaroslav Dušek bude spíše propagátorem celostního pohledu na naši planetu Zemi, na náš život na ní, než nějakým přirozeným vůdcem. Vůdce musí v jedné své větě přesně říci to, co druzí popíší v celém odstavci. To u Jaroslava Duška nemůžeme očekávat. Ostatně si myslím, že ani žádným vůdcem nechce být.

V knížce obdivuji šíři zájmů a vědomostí pana Duška. Sice občas skáče z jednoho tématu na druhý, ale postupně vysledujeme, že vše je zde na světě nějak podivuhodně propojeno, vše souvisí se vším.

Bohužel bych tuto knížku skoro označil jako „oznamovací“ knížka. Pan Dušek povídá, oznamuje, dosti často nejde do hloubky problému, spíše dosti povrchně, skáče z tématu na téma, dokonce občas používá i konspirační teorie a styl „jedna paní povídala“. Na druhou stranu si velice cením jeho odvahy veřejně prezentovat myšlenky, které nemají oporu v současné oficiální vědě. Abych se přiznal, v tomto bodu více věřím panu Duškovi.

Knihu Ze mě považuji za jakýsi úvod k celostnímu myšlení o životu na naší planetě Zemi. Kdo se chce o svém bytí dozvědět více než pouze z oficiálního pohledu prezentovaného médii, tomu vřele tuto knihu doporučuji.

Texty doplňují nádherné ilustrace (černobílé kresby) Zbyňka Zenkla, zaměstnance chráněné dílny Rolnička v Soběslavi. Tam pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

Knížku připravila etnoložka Pavlína Brzáková. Přepsala nahrané povídání Jaroslava Duška do tištěné podoby a napsala do knihy několik intermezz.

Úryvky z knihy: … ačkoli název Ze mě zahrnuje nejen jmého naší planety, ale také Jardovu plynulou řeč, která „z něj“ tryská a skládá se vlivem různých komponentů. Jednotlivé kapitoly představují průduchy do Jaroslavova vnitřního světa. Najdeme v nich důležité momenty z jeho dětství a dospívání, postřehy na cestě při hledání absolutní moudrosti a odpovědi na otázku Co je Já. (S.9)

…………………………………….
Jardova mluva je sledem asociací. Proud jím vyřčených myšlenek se větví, košatí a ubírá se… mnohdy netušeným směrem. Tato improvizace vychází z jeho sečtělosti, zkušenosti a zájmu o svět. Když se chopí nějaké myšlenky a nechá se jí vést, je často sám překvapen jejím vyústěním. (S.10)

…………………………………….
Myslím si, že je velmi dobré, když lidé můžou zemřít doma, v rodinném kruhu. Smrt se tak stane přirozenou součástí života. Konec se neodehrává v křečích či záškubech, většinou je velmi tichý a lehký. Je to dobré pro umírajícího, protože je v prostředí, které zná. Neleží někde zmatený pod vlivem léků nebo napojený na přístrojích a částečně už zbavený vědomí. Je to dobré i pro rodinu, protože zažije pocit sounáležitosti. (S.28)

…………………………………….
Rozhodl jsem se, že se zúčastním kurzu, protože jsem nepochyboval, že chodit po žhavém uhlí možné je. Chtěl jsem si to tedy ověřit na vlastní kůži. Jednalo se o třídenní akci, kde se nechodilo jenom po uhlí, ale meditovalo se a zkoušely se různé techniky, jež tenkrát nebyly úplně obvyklé. A co bylo pro mne zásadním zjištěním: když jsem si ověřil, že tělo zvládne žhavé uhlíky, řekl jsem si, že může zvládnout i všelijaké nemoci bez chemických léků a intervencí, a přestal jsem užívat veškeré medikamenty, jichž jsem sice nikdy nebral mnoho, ale přece jen občas něco ano. Třeba antibiotika. Nevěděl jsem tehdy, že mi tato praxe vydrží dvacet let. (S. 53-54)

…………………………………….
Jako by nějaké účinky (léků) mohly být „vedlejší“. Účinky jsou prostě účinky. Ovlivňují náš organismus. A my se začneme pohybovat v jakémsi labyrintu, který zároveň vytváříme a o němž jsme přesvědčeni, že hned za rohem z něj vede východ ven. Jenomže ouha – žádný únik tam není, jen další slepá ulička. (S. 55)

…………………………………….
Geologové vědí, že se v minulosti děly intenzivní procesy. Poslední dva tisíce let jsme měli nebývale klidné období. Místo toho jsme se zamotali do největších válek, které kdy byly. Katastrofy se neděly, vytvořili jsme si tedy svoje. (S. 92)

…………………………………….
Za komunistů například neslyšící děti nesměly znakovat, musely se učit odezírat, jakoby mluvit stejnou řečí. Pokud to nedělaly, dostávalo se jim i bití, znaková komunikace byla považována za podřadnou. Byla mnohem níž než mluvení. Bylo to také proto, aby se učitelé ve školách nemuseli znakový jazyk učit. Za komunistů bylo nepatřičné, aby nějaký neslyšící něco studoval, nebo byl dokonce v Parlamentu. Tohle všechno bylo před devětaosmdesátým rokem nemožné, teď se to pomalu krok za krokem uvolňuje. (S.101)

…………………………………….
Politické strany – pravice a levice – jdou proti sobě, zatímco by se měly doplňovat, poskytovat určitá vidění světa a spolupracovat… Politici by konečně měli začít chápat, že soupeření je třeba zahodit. Primárně tu přece nemůže jít o vítězství, prioritou musí být prosperita Země,…. Politickým reprezentantům však jde především o vítězství, o to, „jak si kdo rozdělí pozice“. (S. 111)

……………………………………
Myslím si, že nejvíc vadí látky, které by mohly být lidem opravdu prospěšné… Najednou bychom se vyléčili sami pomocí přírodních látek, díky svému důvtipu. Protože takové „nebezpečí“ tady opravdu existuje, pořádají se tažení proti těmto látkám. Lobby chce, abychom se cpali ibuprofeny, ibalginy, které má dnes v kabelce každá holka na střední škole… Člověk má pocit, že jde hlavně o to, abychom nezačali být nějak zdraví sami od sebe. Abychom si doma nepěstovali něco, co by nám pomohlo. (S. 117)

…………………………………….
Jak máš věřit farmaceutickému průmyslu a jeho dobročinným úmyslům, když vývoj jednoho léku stojí dvě milidardy dolarů a trvá deset až patnáct let? A ty miliardy je pak třeba dostat zpět od pacientů, od trpících… (S.127)

…………………………………….
Není například tajemstvím, že za války existovaly finanční skupiny, jež zároveň podporovaly obě znepřátelené strany, protože to pro ně bylo výhodné… Byznys v tomto smyslu nezná bratra, nemá žádný soucit, žádné slitování. Prvním měřítkem je, že se produkt prodá a že „prachy budou“. Důležitá je „nabídka, kterou nelze odmítnout“… (S.128)

…………………………………….
Používáme slova, výrazy, jako by se nechumelilo. A přitom tu tkví kořen rozmanitých nedorozumění. Typickým příkladem je komunikace bělochů a indiánů: Když běloši přišli k indiánům, řekli jim: „Prodejte nám svoje území.“ Ti nechápali. Sami se nepovažovali za majitele území, nevěděli, jak tedy mají zem prodat. Odpovídali přibližně takto: „Jak vám máme prodat zem, když není naše?“ A běloch měl vyhráno: usadil se na jejich území, obsadil jejich zemi, protože indiáni vypadali, že nechápou, o co se jedná. (S. 139)

…………………………………….
Ze srdce cítím, že gorily jsou strážci určitého typu energie, který je pro život na Zemi nezbytný. Patrně jsou spojeny s nějakým hvězdným systémem. Určitou energii z tohoto systému stahují a přinášejí na naši planetu. Takový byl a zůstává můj vjem. (S. 150)

…………………………………….
Dobré je třeba zdražování. Nutí nás to přemýšlet, co vlastně opravdu potřebujeme. A třeba nás přivede k úspornosti. Když se nám daří dobře, býváme nepozorní, rozmařilí a ztrácíme bdělost. (S.162)

…………………………………….
Doktor Jan Hnízdil napsal knihu, která pojednává o tom, že souběžně s tím, jak lékařské péče přibývá, přibývá také nemocných… Je s podivem, že lidstvo se dožilo současnosti… Lidská bytost má tuhý kořínek. (S. 162-163)

…………………………………….
Bolesti v krku jsem vyřešil bylinou, vodou a půstem. Pak jsem zjistil, že půst má největší účinek. Odkoukal jsem to od našeho psa – když je mu zle, lehne si a nežere. Leží, spí, jen pije, trvá to tak den dva, pak vstane a je zase fit. Tak to dělám po něm. (S.166)

…………………………………….
Nejhůře jsou na tom ovšem ti, kdo ještě neprožili blahobyt a touží po něm. Nemyslím jednotlivce, ale celé země, jež měly po celou dobu před očima naši přežranou civilizaci. Z toho pohledu je pochopitelné, že v Číně chce mít každá rodina dvě auta a v Indii taky. A my začínáme křičet, že to nejde, že jich je moc! Budeme jim vysvětlovat, že by se měli uskrovnit, jinak zničí planetu. Takhle to přece děláme my! Ale nás je přece málo! Ovšem vezměme si, kolik procent světa tvoří naše euro-americká civilizace a kolik zdrojů ve skutečnosti spotřebováváme. Pár obyvatel planety požírá devětadevadesát procent energie. Potom je těžké vysvětlovat těm, kteří stejné věci neměli a nemají, aby je raději nechtěli. (S. 167-168)

…………………………………….
… žraloci zaútočí na člověka, protože do moře natekla krev nebo do něj lidé hodili uhynulá zvířata. A my si toho všimneme, až když nás žraloci začnou kousat. Do té doby je nám to jedno. (S.175)

…………………………………….
Ve skutečnosti však žádné autorství ničeho neexistuje. Autorský zákon a autorské právo jsou jedněmi z výrazů našeho komplexního nepochopení Skutečnosti. Nechápeme, co znamená Inspirace nebo co je vdechnutí. Nerozumíme tomu, co se stane, když přijde nápad, který si pak přisvojíme, abychom s ním mohli kšeftovat. Zalíbilo se nám všechno zpeněžit, a tak jsme vytvořili autorské právo… Dneska dokonce i příbuzní žijí z toho, že jejich prastrýc byl známý spisovatel, což už je úplně absurdní. (S. 177-178)

…………………………………….
… rostliny a zvířata vyhlášky nepotřebují, a přesto vědí, jak mají žít. Celý Vesmír funguje podle vetkaného Řádu, pouze lidská bytost si vymohla výjimku pro své neuvěřitelné aktivity, nad nimiž mnohdy zůstává rozum stát. (S. 181)

…………………………………….
Jsme divná civilizace. Rozkrádáme všechno možné, co je na naší planetě k dispozici, a pak se divíme, když uvnitř našeho vlastního systému také někdo krade… My nemůžeme Zemi vlastnit, můžeme být pouze jejími správci, uživateli, obyvateli, ale ne majiteli. (S. 184)

…………………………………….
Velkým problémem se stává překyselení planety… Formy života, jež jsou závislé na neutrálním nebo lehce zásaditém PH, v kyselém prostředí postupně bojují o přežití. (S. 187)

…………………………………….
Evropana však nedělání mate. Jsou totiž odmalička naučení, že by měli pořád něco dělat. Proč si vytváříme mánii, že pořád něco musíme?… Toltékové cvičili nedělání a nechápali ho jako nečinnost. (S. 194-195)

…………………………………….
Je duchovní, když si někdo pšoukne? I prd je duchovní, protože je součástí koloběhu. Spiritualita není, když se někdo skromně šourá, živoří a sebe sám potlačuje. Někdy je duchovnější ten, který má robusnější postavu, je živoucí a raduje se. Askeze nemusí vést k Bohu, když skrývá pýchu… Nechci vynášet soudy, jen přemýšlím o věcech z různých stran… (S. 210)

…………………………………….
Hmotu jsem přestal vidět negativně. Je to energie, vibrace, zrcadlo našeho vnímání. (S. 211)

…………………………………….
Je mnoho jednotlivců a skupin, kteří se vylaďují na společný proud. Milují Život a netouží s ním bojovat, pozorují Život v jeho nekonečných rozmanitostech a učí se od něj. (S. 236)

…………………………………….
Pavlína Brzáková: Ze mě, Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška; Ilustrace: Zbyněk Zenkl; Vydalo: nakladatelství Eminent; Počet stran 240; Rok vydání: 2012; Doporučená cena: 240,– Kč