Libuše Jirásková 
Ano, upadla jsem… Ne fyzicky , nýbrž psychicky… Já, ta silná, všemi profesně respektovaná, uznávaná… Své syny jsem dovedla k přesvědčení, že jejich matka všechno zvládne. Pracovala jsem v manažerské pozici. Čas neměl rozměr …. Trvalo to několik let. Byla jsem jako Pendolíno … Mimo synů, neexistovalo nic, co by mne limitovalo. Ta limitace byla … Číst dál
Ano, je tomu tak. Neplakala jsem, když mi zemřela máma. Dodnes to nechápu, nerozumím a hledám odpověď. Zřejmě ji už nenaleznu. Viním se… Stydím… Přemýšlím nad minulostí, dětstvím… Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“. Po vzájemných invektivách ve vztahu … Číst dál
… sedím na břehu Bečvy, Chodím sem rád. Mám tady své místečko u jezu. Dnes je hlučný… Něco mě nutí ke vzpomínkám a rekapitulaci svého dočasného žití opředeného téměř pěti křížky. Nebyl jednoduchý… Na složitosti mám lví podíl. Uvědomuji si to. Přesto bych chtěl vykřičet tu nespravedlnost, všechno, čím viním svou matku i otce… Poznali … Číst dál