Křižovatky…

… sedím na břehu Bečvy, Chodím sem rád. Mám tady své místečko u jezu. Dnes je hlučný… Něco mě nutí ke vzpomínkám a rekapitulaci svého dočasného žití opředeného téměř pěti křížky.

Nebyl jednoduchý… Na složitosti mám lví podíl. Uvědomuji si to. Přesto bych chtěl vykřičet tu nespravedlnost, všechno, čím viním svou matku i otce…

Poznali se na studiích, bylo jim teprve 18, když přišla zpráva… Budete rodiči… Byla pro oba šokující. Interrupce už nepřicházela v úvahu a musela v rámci zachování společenského kreditu nastoupit svatba. Manželství mělo dočasnost. Po roce se rozvedli.

Přišel jsem na svět jako nechtěný, ten, co bránil v životním rozletu, oběma. Otec se odstěhoval, posléze emigroval do Ameriky.

Zůstali jsme bydlet ve dvoubytovém domě s babičkou a dědou. Matka získala volnost, začala žít stylem, který jí zřejmě přinášel uspokojení. O mě nijak nejevila zájem. Babička byla vždy k dispozici jako náhradnice. No a pak si přivedla otčíma. Provdala se za něho a přivedli na svět další dvě děti – dcery.

Já překážel.

Matka se vrátila ke své bývalé volnosti. Vždyť měla babičku v domě!

Otčím to záhy pochopil, žárlil a dost často přicházel domů opilý. Zlobil se na ni, vztek si vybíjel na mně. Nenáviděl mě. Mlátil mě doslova do krve. Ještě dnes vidím tu stěnu v pokojíčku, kde stéká… Byla to právě babička s dědou, kteří se ho snažili usměrnit, uklidnit.

Když jsem se chtěl svěřit matce, odmítala přijmout každý argument o fyzickém násilí. Byl jsem klučík, sotva sedmiletý. Ne vždy nasycený, ne vždy v čistém oblečení, jednoduše zanedbávaný.

Dostavily se dny, kdy jsem začal pociťovat úzkost v odpoledním čase, kdy přicházel otčím ze zaměstnání. Nikdy jsem nevěděl, co bude. Utíkal jsem do přírody, vyhledával bezpečí samoty.

Roky plynuly dál…

Kolem dvanácti přišlo něco, na co se mi nejhůř vzpomíná. Otčím mě začal v opilosti sexuálně zneužívat.

I TOTO matka věděla, zřejmě i babička. Jenže přípustnost ventilace neexistovala v rámci zachování „dobré pověsti rodiny“ .

Má dětská dušička zůstala těžce poznamenaná. Po ukončení základky jsem nastoupil na gympl. Nevyrovnaný, rozpolcený s neustálými úzkostmi. Maturitu jsem nedal. Začal jsem žít… po svém… vrávoravým krokem na cestách, spíše křižovatkách, kde jsem volil léta špatný směr.

Oženil jsem se. S manželkou, kterou jsem skutečně miloval, zplodil a přivedl na svět dvě děti.

Ani tady to nedopadlo. Po třech letech jsme se rozešli.

No a začalo mé bouřliváctví, alkohol, flámy, ženy jsem střídal jako ponožky… Získal jsem nálepku kavárenského povaleče, děvkaře… Ano, skutečně jsem jím byl.

Měl jsem náročné povolání, hodně nočních směn. Trvalo to přes dvacet let.

Najednou plíživě a pomalu přicházely dny, kdy jsem nebyl schopný koncentrace, práci jsem zvládal tak nějak ani ne na polovinu. Co jsem dříve dělal pár minut se přetavilo do hodin. Přidaly se intenzivní úzkosti spojené právě s nechápáním sebe samotného. Nespavost. Netrvalo to dlouho a zhroutil jsem se.

Vzala si mě do péče psychiatrička, opakovaně jsem byl hospitalizovaný v léčebně.

Dnes tady sedím, s postupně nabývající rovnováhou. Nejsem z toho „venku“, to vím. Neustále viním… Viním matku za mé dětství, za to, že mi nedala lásku, jakou si dítě zaslouží… Žádné dárky k narozeninám, pod vánočním stromečkem nic… Jen můj smutek v očích a bolavá dušička… Snažím se odpustit…

S pomocí psycholožky jsem se rozhodl psát poezii. Dokonce už i publikuji. Je to svým způsobem psychoterapie – účinná. Vyjadřuji pocity, odháním deprese a úzkost… Srovnávám vratkost svých kroků…

Nabízí se mi spolupráce s grafičkou a možnost uspořádání výstavy její tvorby spojené s mou produkcí . Čekám na výsledek soutěže Prvotin… Přijali mi deset básní… Snad lidi osloví.

Nevzdávám se, budu možná ještě nějaký čas bojovat… Ale dnes už vidím šipku na mé životní pouti po křižovatkách nasměrovanou a zacílenou správným směrem…

Jdu jím.

Na závěr připojím kousek poezie.

K o l i k … ?

Kolik
musíme prožít životů
abychom
pochopili…

Kolik
musíme prožít životů
abychom uvěřili…

Kolik
musíme prožít životů
abychom
žili…

S odpuštěním
sami sobě
za způsobené …