Neplakala jsem …

Ano, je tomu tak.
Neplakala jsem, když mi zemřela máma. Dodnes to nechápu, nerozumím a hledám odpověď.
Zřejmě ji už nenaleznu.
Viním se… Stydím…
Přemýšlím nad minulostí, dětstvím…
Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“.
Po vzájemných invektivách ve vztahu si nás máma brala jako područí, nesměly jsme jako děti s tátou mluvit, když nastal jejich dočasný problém… To jsme dodržovaly. Posléze jsme byly od ní „peskovaní“ za to, že s tátou nemluvíme.
Tak to šlo v podstatě až do mé dospělosti. Nebyla to máma, která by mě přivinula, naslouchala, poradila… Tím nechci říct, že by mě nebo sourozence neměla ráda. Byla velmi pečlivá, pracovitá, v domácnosti – otec nedovolil, aby pracovala, právě díky své odporné žárlivosti.
Byla na něm hodně citově závislá. Dnes už jako dospělá, zralá žena, která má za sebou kus života, kterému dovolila, aby ji semlel a posléze nabídl další začátky, přemýšlím… Snažím se mámu pochopit.

Na svět přivedla dcerku, která po necelém roku zemřela. Mám tři děti a vím, jaká to musela být bolest.
Po dvou letech se narodil bratr a máma se na něho upnula, zcela logicky. Když jsem na svět přišla já po dalších třech letech, byla jsem jen „tatínkova“. Nějak jsem pro ni byla mimo kolej. Samozřejmě, že jsem to poznala až v době, kdy dítě má rozvinutější vnímání. Přicházel život puberťáka se všemi aspekty. Nebyl nikdo, kdo by poskytl radu, oporu. Ani otec. Byl přesvědčený, že ze mně musí být právnička. Nic jiného ve mně neviděl. Byla jsem přece jeho holčička!
Ale ta „holčička“ šla na přijímačky sama, záviděla ostatním, co měli sebou rodiče a sdíleli se svými dětmi to krásné napětí v očekávání výsledku.
Stejně tak tomu bylo s maturitou. Ani jednoho z nich nezajímalo vysvědčení. Jediná otázka – „udělalas to?“ Přiznávám , to bolelo. Nebyla šance k rozmachu v komunikaci, v radosti, kterou jsem cítila z úspěchu. Ale to už je skutečně spousta let a nechci být bolestínská.

Léta plynula.
Máma musela na endoprotézu, opakovaně podstoupila celkovou anestezii a došlo k nejhoršímu, právě ta jí odkryla Alzheimerovu chorobu.
Bylo jí 78 let. V tu dobu jsme si k sobě našly cestu. Zcela nepochopitelně s odkazem na vyřčené. Já ji začala mít moc ráda. Trávily jsme spolu hodně času, každou neděli celé odpoledne. Jakmile se její zdravotní stav zhoršoval, nezbývalo jiné řešení, než ubytování v penzionu. Vždycky mě s úsměvem očekávala, hnala do krámu pro zmrzku… zajímalo ji všechno. Nemoc postupovala velmi rychle. Dovršila krásných 😯 let, gratulace už nevnímala.
Bylo to jako na houpačce. Jednou mě poznala, jindy ne. Přestala chodit, mluvit.. V tu dobu jsem s ní netrávila celé nedělní odpoledne. Utíkala jsem… Pohled na ni ve mně vzbuzoval bezmocnost. Úzkost…
Měla jsem osobní problémy po ztrátě zaměstnání, nedokázala jsem se odrazit ode dna. Lékař mi po konzultaci nabídnul hospitalizaci na psychoterapeutickém oddělení. Přijala jsem .
Za dva týdny jsem obdržela zprávu z penzionu, že máma zemřela.
Dostala jsem dovolenku, zorganizovala vše potřebné… Byla jsem jako v nějaké jiné dimenzi žití, vnímání… Neplakala jsem. Dokonce ani před obřadem, kdy byla nutná identifikace a nikdo z příbuzných neměl sílu. Šla jsem. Pohladila jsem ji po tváři, poděkovala za všechno.
Po rozloučení jsem odjela domů. Žádné sezení s příbuznými.
Bylo ve mně prázdno, žádný pocit, bolest nad ztrátou…
Jen ticho …
Vrátila jsem se do léčebny. Tam mě začaly přepadat při komunikaci záchvaty smíchu, patologického. Nejsem smíšek, spíše vážnějšího ražení. To víte, že mě mnozí odsuzovali. Na skupinovém sezení s psycholožkou jsem se odhodlala a svěřila se. Tolik jsem se styděla… Naslouchala mi, poté vysvětlila, že emoce si najdou styl ventilace…
Její názor jsem pochopila…
Ale přesto se ptám, proč už nedokáži plakat, co se to se mnou stalo? Když zemřel mladší brat, za pár měsíců babička a posléze táta, utíkala jsem se svou bolestí a pláčem do ústraní.
Proč teď ne? Chci plakat, pláč je úlevný pomocník… Nejde mi to. A tolik o to stojím.
Vím, že to, co píši není obvyklé a málokdo mě asi pochopí. Nechci volat „ptáka žalu“. Jen bych chtěla zase obyčejně umět plakat. Rozumíte mi? Najdu konečně odpověď, řešení?