Bitva na Bílé hoře 1. část

Dvouhodinová bitva rozhodla o osudu českého národa na dalších 300 let

Část první: Co bitvě předcházelo?

V loňském listopadu jme měli možnost si připomenout čtyřistaleté výročí bitvy na Bílé hoře. Krátká bitva, která posléze rozhodla o osudech českého národa na dlouhých bezmála tři sta let patří k nejčernějším událostem v celé české historii. K osudné bitvě došlo 8. listopadu roku 1620.

Co této události předcházelo? Vraťme se nejprve o dva a půl roku zpět do května roku 1618. Tehdy se zástupci takzvaných českých stavů/vysoké šlechty / vzbouřili, vnikli do prostor místodržitelské kanceláře na Pražském hradě, kde právě zasedali dva místodržící habsburského císaře Ferdinanda II. Jejich jména? Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Přítomen byl i jejich písař Fabricius. Oba místodržící byli zarytými katolíky a současně zarytými a oddanými přívrženci císaře. Vzbouření zástupci stavů byli naopak protestantského vyznání a odpůrci Ferdinanda II. Došlo k hádce, která vyvrcholila vyhozením obou místodržících i jejich písaře z oken.  Hovoříme o takzvané druhé pražské defenestraci./Nutno podotknout že svůj pád z více než patnáctimetrové výšky všichni tři celkem ve zdraví přežili. Příkop pod okny byl totiž zaplněn různými odpadky a tak spadli takříkajíc ,,do měkkého”.//

Tímto činem vlastně oficiálně začalo české stavovské povstání protestantských stavů proti katolickému císaři, které se pak táhlo dva a půl roku a skončilo právě osudnou bitvou na Bílé hoře v listopadu 1620. Čeští stavové si po defenestraci do svého čela zvolili vlastní několikačlenné takzvané direktorium. Třebaže toto direktorium ani přímo nechtělo císaře svrhnou ale jen donutit k ústupkům, samotný Ferdinand II. jejich čin vnímal jako vyloženou a zjevně nepřátelskou rebelii. Z těchto důvodů se pak rozpoutal válečný konflikt. Zpočátku se stavovskému vojsku, z velké většiny sestaveného z najatých žoldnéřů, po vojenské stránce poměrně dařilo. Svého času hrozilo během válečného konfliktu dokonce obležení císařova sídla- Vídně.

Situace na bojištích se však postupem času začala sice pomalu, ale o to výrazněji obracet ve prospěch přívrženců císaře Ferdinanda II..

Jednou z hlavních příčin konečné porážky stavovského vojska byl fakt, že jeho žoldnéři dostávali vyplácený žold jen nepravidelně a opožděně, pokud ho dostali vůbec. Naverbovaní vojáci potom pochopitelně neměli na rozpoutané válce žádný větší zájem a bojiště často opouštěli, aniž by do samotného boje nějak zasáhli.

Vzbouření čeští stavové si ještě během válečného konfliktu v srpnu roku 1619 zvolili proti zarytému katolíku Ferdinandu II. svého protikrále, protestanta Friedricha Falckého/ často nazývaného jako tzv. ,,Zimní král”-vládl v Čechách jedinou zimu/.

V čele jejich naverbované armády byli především Jindřich Matyáš Thurn, Arnošt Mansfeld a Kristián starší z Anhaltu. Katolické armádě, která získala značnou pomoc od rovněž výrazně katolicky zaměřeného Španělska veleli Karel Bonaventura Buquoy a Maxmilián Bavorský.

Zhruba od začátku roku 1620 už měla katolická armáda ve válečném konfliktu čím dále tím více navrch. Během jara obsadili katolíci Moravu. V létě pak překročili na jihu česko-rakouské hranice a vnikli do českého vnitrozemí. Na samém začátku podzimu obsadila katolická armáda města Prachatice, Písek, Vodňany a z jihu, stejně jako od západu rychle postupovala do nitra české země ku Praze. Jistou nadějí pro české stavy byla blížící se zima, protože v té době se v zimním období obvykle neválčilo. Stavové doufali, že do zimy se jakž takž udrží a do nových bojů na jaře následujícího roku získají další nezbytné posily. Tato naděje se však ukázala být lichou. K rozhodující bitvě totiž nakonec došlo ještě před příchodem zimy na začátku listopadu roku 1620.

 

Luboš Hora-Kladno

Napsat komentář