Dvouhodinová bitva rozhodla o osudu českého národa na dalších 300 let
Část druhá: Samotná bitva
Je podzim roku 1620. Situace vzbouřených českých stavů se stává pomalu kritickou.
Během října se jejich armáda stahuje ku Praze. Snad brzký příchod zimy ještě může zabránit nejhoršímu. Stavové ještě doufají, že před příchodem zimy k rozhodující bitvě nedojde a do začátku jara se jim podaří získat nezbytné posily. Je to jen marná naděje.
Na konci října je už katolická armáda ve středních Čechách jen asi 50 kilometrů od Prahy. Vypadá to, že k rozhodující bitvě dojde u Rakovníka. Tam se ale strhne jen menší šarvátka a stavovské vojsko špatně placených, nebo téměř neplacených žoldnéřů couvne těsně před Prahu, respektive částečně až za hradby města. Katolická císařská armáda je stavovskému vojsku ustavičně v patách. A toužebně očekávaná zima se stále nehlásí.
V noci ze 7. na 8. listopad se stavovské armádě podaří zaujmout strategicky výhodné postavení na návrší zvaném Bílá hora, tehdy ještě těsně před branami města. Císařská katolická armáda dorazí až ráno 8. listopadu. Její postavení pod návrším Bílé hory je nevýhodné. Počet jejích žoldnéřských vojáků je ale asi o celých deset tisíc vyšší a především jsou pravidelně vypláceni žoldem.
Protestantské stavovské vojsko je sestaveno do dvou sledů, tvořených pěšími i jízdními oddíly a zálohou. Pravým křídlem se opírá o oboru Hvězda, levým pak o návrší nad Ruzyní proti Řepům. Před oběma křídly jsou umístěna děla. Za křídly stojí záloha v podobě uherské jízdy o síle necelých 5 000 mužů. V oboře Hvězda zaujala postavení královská tělesná garda a pluk pod vedením syna jednoho z hlavních velitelů Kristiana mladšího z Anhaltu. Celkový počet žoldnéřských vojáků stavovské armády je asi 15 000.
Proti této sestavě se nalevo od Řep a při silnici ku Praze rozmístila katolická armáda. Ta má zjevnou početní převahu, ale nevýhodné postavení. Její vojáci budou muset útočit do kopce. Samotný vrchní velitel císařsko-katolické armády Buquoy proto váhá, zda má vůbec zaútočit. Jeho vysocí důstojníci však útok prosazují. Buquoy se rozhodne pro kompromisní řešení. Proti nepříteli vyšle nejprve menší oddíl a podle výsledku šarvátky se rozhodne o dalším postupu. Jeho vojáci proto zaútočí proti levému křídlu nepřítele na návrší nad Ruzyní.
Bitva začala krátce po poledni. Vyvíjí se nečekaně. Část levého křídla stavovské armády tvoří elitní jednotka vrchního velitele Thurna. Ta však útoku nepřítele neodolá/možná ani nechce/ a dává se na ústup. Přitom k ústupu strhává další jednotky stavovského vojska.
Levé křídlo stavovské armády se tak brzy zcela zhroutí. Situaci se odvážným pokusem ještě pokouší zvrátit protiútok pluku již zmíněného Kristiana mladšího z Anhaltu, ale ten nakonec podlehne velké početní přesile císařských.
Bitva je rozhodnuta po pouhých dvou hodinách. Marně se jeden z vrchních velitelů stavovské armády Kristian starší z Anhaltu snaží zastavit své prchající žoldnéře a obrátit je proti nepříteli. Uherská jízda, která tvoří zálohu stavovské armády prchá, aniž by vůbec zasáhla do boje. Na bojišti tak zůstalo jen několik oddílů pravého křídla vojska českých stavů. Ty jsou zatlačeny až ke zdem letohrádku Hvězda. Legenda o statečném posledním boji oddílu Moravanů přímo před zdmi letohrádku Hvězda, která se často udává je nepravdivá. Jednak nešlo o skutečné Moravany, ale o cizí žoldnéře jen najaté za peníze moravských stavů a jednak nebojovali až do úplného konce z nějaké osobní statečnosti. Důvod byl mnohem prozaičtější. Nic jiného jim nezbývalo. Ustoupit neměli kam.
Bitva na Bílé hoře bývá často zveličována. Během Třicetileté války, do které je zařazena došlo k mnohem větším a krvavějším bitvám. V této padlo sotva 2 000 mužů. Velká většina stavovských žoldnéřů do ní vůbec nezasáhla a dala se na útěk. Spásu hledali především za hradbami Prahy.
Bitva však vůbec nemusela být pro stavovské vojsko rozhodující a pro český národ do budoucna tak osudovou. Praha měla stále silnou posádku, teď navíc posílenou uprchlíky z Bílé hory a dala se poměrně dobře bránit. Podobně na tom byla i některá jiná česká města. Marně se však vrchní velitel stavovského vojska Jindřich Matyáš Thurn snažil obranu Prahy prosadit. Na zasedání válečné rady českých stavů se bezprostředně po bitvě rozhodlo jinak. Praha byla vyklizena a vydána nepříteli. Zimní král Fridrich Falcký ji opustil hned ráno 9. listopadu, aby se do města již nikdy více nevrátil. Ač do té doby nevídaná Třicetiletá válka teprve vlastně začínala a během těch dlouhých tří desetiletí došlo ještě k množství obratů i zvratů na obou stranách válčících stran, v českých dějinách je bitva na Bílé hoře chápána jako bitvou vyloženě osudovou. Nadvláda germánských Habsburků nad českým národem po ní trvala ještě předlouhých bezmála 300 let.
Luboš Hora-Kladno