TOULCŮV DVŮR z.s. je středisko ekologické výchovy a nejen to. Toulcův dvůr se nachází směrem k Zahradnímu městu a potoku Botič. Veřejnosti je známé svou prezentací pod názvem „Zájmové sdružení Toulcův dvůr“ sídlí v přírodně a historicky ojedinělém areálu, který je známý již od 14.století za pomoci Magistrátu Hlavního města Prahy 4 a za finančního přispění Evropské Unie se zde již od roku 1994 podařilo přetvořit zdevastovaný statek a přetvořit ho ve funkční celek s vysokou estetickou hodnotou.
Co vše zde nalezneme a jaké jsou zde aktivity. Tyto aktivity zajišťují 4 neziskové organizace, které se na Toulcově dvoře nachází – SRAZ, z.s., Botič o.p.s., sociální podnik ENVIRA, o.p.s. a ekologická Mateřská školka Semínko o.p.s. a 4. základní organizace ČSOP. V rámci areálu naleznete dále farmu zvířat, Zdravou Jídelnu, hostel, BioObchůdek či obchůdek s tematickými dekoracemi.
Tvoří jej komplex památkově chráněných budov a přírodní areál o rozloze 10 ha zahrnující sad, pole, louky, lužní les a mokřad. Zabývá se ekologickou výchovou a pořádáním kulturních akcí. Farma na Toulcově dvoře je výuková a terapeutická. Využívá se pro ekologickou výchovu v rámci výukových programů, seminařů a zájmových kroužků. Své nezastupitelné místo má při pracovních terapií klientů – osob s postižením.
Mým výzkumným centrem se stal Toulcův dvůr v Praze 10, kam jsem docházela od 15.9.2016 do 15.12.2016, kde probíhaly aktivity s využitím huculských koní pro děti z Waldorfské školy.
Protože jsem původním povoláním zootechnik tak při výběru témata mé seminární práce jsem neváhala s výběrem tématu s názvem „Role hiporehabilitace v sociálních službách“ Moje práce popisovala aktivity s využitím huculských koní ( respektive huculských klisen ), které pomáhaly řešit pohybové problémy a chování dětí z Waldorfské školy.
Hucul je méně ušlechtilý, méně harmonický kůň malého obdélníkového rámce 134-146 cm, s menší výraznou hlavou, silnějším krátkým vysoko nasazeným krkem, charakteristický je pro něj neznatelný kohoutek, oblá kratší záď a hruď, rohovina kopyt je velmi tvrdá, postoje vpředu pravidelné, vzadu šavlovité, je barvy hnědák, plavák, myšák s častým úhořím pruhem a kroužkováním.
Huculové náleží k plemenům nejhouževnatějším a nejnenáročnějším na pastvu, krmení a napájení. Jsou inteligentní s výbornou pamětí. Jejich tvrdá pevná kopyta nebývají většinou kována. Jsou vyšlechtěni k celoročnímu pobytu v přírodě bez přístřeší. Hucul je vytrvalý, výborně krmitelný, všestranně použitelný pro jízdu,
lehký tah i jako soumar.
Jaké je využití huculského koně při aktivitách s využitím koní ?“
Pro AVK je hucul doporučován jako nejvhodnější plemeno. Krátké, málo prostorné chody hucula spolu s minimálními impulzy vycházejícími ze hřbetu tohoto soumara jsou pro jeho využití v terapii zcela limitující. Hucul stále nachází své místo při práci s mentálně postiženými, jeho schopnost manipulace s břemenem – těžkým klientem je obdivuhodná v hiporehabilitaci.
Průběh lekcí:
Lekce s aktivitami využití huculských koní ( AVK ) probíhaly každý čtvrtek od 13:15 do 14:00 hodin v Toulcově dvoře od 15.9. do 15.12. 2016 a byly určeny dětem se speciálními vzdělávacími potřebami ze čtvrté třídy Waldorfské školy.
V prvním dnu této terapie se děti seznamovaly s tím, jak se koně ošetřují, čistí, připravují na jízdu, uzdí a sedlají. Také se seznámily s částmi uzdečky a sedla. V této první úvodní lekci také poprvé vodily koně na jízdárně. Dětí bylo celkem dvanáct, osm chlapců a čtyři dívky. V dalších dnech AVK děti začínaly již samostatně jezdit pod dohledem instruktorky-cvičitelky.
Na koně nasedaly do sedla pomocí rampy zleva, kdy měl kůň hlavu z pravé strany. Koní bylo celkem pět klisen a děti se postupně vystřídaly, aby se dostalo na každého. Pět dětí koně vedlo a ostatní seděly v sedle. Koně a vodiči mezi sebou udržovaly rozestupy tak, aby bylo vidět na ocas předchozího koně asi 1,5 metru. Lekce probíhaly pouze v kroku koní. Za sebou šly tyto klisny: Tosca, Elba, Důvěra, Pohoda, Jeřabina. ( Viz foto 3.) Dětem se nasedalo do sedla poměrně dobře, nebály se a spolupracovaly s koněm. Děti měly zakázáno chodit ke koním zezadu, aby je nemohly klisny kopnout. Byly také před jízdou seznámeny s bezpečností jízdy na koni a pohybem okolo koní. Před jízdou se každému koni musel dotáhnout podbřišník, aby sedlo nemohlo sklouznout. Oběma rukama se chytily sedla a vyšvihly nejprve pravou nohu. Pak se koně postupně rozcházeli. „Pozor na to rozcházení, ať máte dostatek prostoru“, radila paní cvičitelka. „Při jízdě na koni se snažte být hezky uvolněné, v klidu, nedělejte žádné trhavé pohyby, nekřičte, protože ty koně by se mohli leknout. Ti co vodíte, tak se snažte být hezky pozorní, nikde ty koníky netahat, být hezky v klidu. Když potřebujete s něčím pomoci, tak tam máte toho pomocníka, který vám poradí. Jezdci zkuste se hezky narovnat, vytáhnout, koukáme se před sebe dopředu, jako bych vám dala takové držátko a chtěla vás vytáhnout nahoru. Uvolněte nohy, snažte se nehopsat v těch sedlech, nesedíte na žádné židli, ale sedíte na koni, tak se snažte na to myslet. Vodiči jsou také hezky uvolnění a soustředění. Kdo se bude cítit v pohodě a jistý, tak může jet bez držení, ruce můžete dát podél těla nebo na své nohy.“
„Dáme si první trik. Zvedneme teď všichni obě ruce nahoru a zkusíme se hezky vytáhnout, nejprve vytahujeme jednu ruku a pak druhou ruku. Pak dáme nahoru obě ruce a ještě chvíli vydržíme s oběma rukama nahoru. Ruce si vyklepáme. Zvedněte nahoru pravou ruku a zkuste pravou rukou podrbat koně až za ušima, to samé provedeme z levé strany.“ To dětem moc nešlo, musely se povytáhnout ze sedla a hodně se předklonit.
„A jedeme hezky bez držení se rukama sedla.“
Dívky si při jízdě zazpívaly písničku se slovy: „Jen ty mě koníčku pěkně vez“ a očividně se jim jízda líbila, protože se dokázaly něčím zaměstnat a nemyslet na svůj handicap. Na konci ulice se koně otočili. „Jedeme do kopečka, tak klidně zvedněte zadek do stehenního sedu, který se vám určitě podaří. Teď chci abyste jely hezky narovnaní a dívaly se v tom stehenním sedě před sebe. Po cviku si sedněte do sedla na zadek a srovnejte se.“ „Kdo zvládne, může se nedržet při zvednutí do stehenního sedu, kdo nezvládne, tak se drží přední rozsochy sedla. Kdo by nemohl vydržet ve stehenním sedu, tak může jít pěšky.“ Ale to se nestalo. „V sedle se neklátíme, jenom hezky zvedneme zadek.“
„Tady se rozmístíme tak, aby mohli jít dva koně vedle sebe. A zkusíme si hodiny, které jste trénovaly při tělocviku. Soustřeďte se, abyste toho koníka nekoply, aby vše proběhlo v pohodě. Srovnám se, přehodím nohu opačně a budu sedět hezky pozadu, můžu pak podrbat toho koníka po zádi, hezky se dotočím a ocitnu se zase v sedle vpředu. A kdo bude chtít, tak sleze z koníka jako na klouzačce…“ Pro děti bylo docela těžké otočit se v sedle a pustit se z koně dolů. Jeden z chlapců držel špatně koně za otěž, tak že mu to působilo bolest a říká: „Ne! Já ho chci takhle držet a byl najednou agresívní. „To koníčka bolí, takhle ho nemůžeš vodit, povol mu tu otěž!“ Chlapec uposlechl pokynu cvičitelky. „Tak je to dobře“, pochválila chlapce cvičitelka.
Na fotografii jsou aktivity s využitím huculských koní v Toulcově dvoře. Koordinátorkou AVK je paní Bc.Monika Šťastná-Kohoutová,DiS.,které bych chtěla poděkovat za rady a spolupráci ohledně AVK.
Také z mého, i když malého vzorku výzkumu ve Waldorfské škole v Toulcově dvoře jednoznačně vyplývá, že dětem, které navštěvují aktivity s využitím koní tato terapie výrazně prospívá. Dětem se především zlepšují pohybové schopnosti, stabilita rovnováhy, psychické schopnosti a v emocích se projevuje radost.
Lenka Nováková