white

Jízda na koni a vše co k tomu patří aneb jaké úrazy se mi staly při provozování tohoto sportu

Když mi bylo deset let a šla jsem s otcem na procházku do lesa, tak jsme uviděli jezdkyně na dvou hnědých koních. Ihned mě to upoutalo, ta krásná velká zvířata s krásnýma očima a ladným pohybem a možností se svézt. Svěřila jsem se otci, že bych také jízdu na koni chtěla zkusit. Přihlásila jsem se tedy do Kladenské jízdárny, když mi bylo jedenáct let a při první návštěvě stáje jsem spatřila kobylu kladrubského bělouše, která se jmenovala Země a měla u sebe čerstvě narozené malé černé hříbátko. Byla jsem úplně nadšená, že mohu do jízdárny docházet. Platilo se jízdné, které bylo docela i drahé, ale rodiče byli ochotni mi jízdárnu platit. Měla jsem fajn dětství. Naučila jsem se ošetřovat koně, nauzdit je, osedlat, a také jsem se naučila nasedat na koně i seskočit.

V kruhu nás bylo pět dětí, naše cvičitelka se jmenovala Áda Tomanová, která měla ve stáji svého koně ryzáka Danyho, a měla absolvovaný trenérský kurz v Kladrubech. Práce v jízdárně s mladými dětmi ji moc bavila. První moje jízda byla v kruhu na lonži, kdy jsem se naučila, jak se má správně sedět v sedle a jak vysedávat v klusu. Pak přišel na řadu cval. Po seznámení s jízdou na koni jsem mohla koně vést v jízdárně sama a také jsem se naučila s koněm jezdit na vycházky do lesa. Moc mě to bavilo a po dvou letech jsem byla přijata do závodního družstva. Dostávala jsem na ježdění špičkově vycvičené sportovní koně a stále se zdokonalovala. Jednou na vyjížďce jsem v lese spadla z koně Gigola, přímo pod jeho kopyta a on mě přeskakoval a šlápl mi na nohu, která posléze značně otekla tak, že jsem se na ní už večer nepostavila. Měla jsem zlomený kotník na levé noze a dostala jsem na měsíc sádru. Stalo se to na jaře a tenkrát jsem se chtěla jako jezdkyně na koni zúčastnit prvomájového průvodu na Kladně, ale pro zdravotní indispozici to nebylo možné, i když mi sádru sundali dříve před prvním májem. To byl můj první úraz.

Vybrala jsem si studium na Střední zemědělsko technické škole v Rakovníku a navštěvovala také Státní statek ve Družci u Kladna, kde chovali českého teplokrevníka. Měla jsem umožněno tenkrát jezdit na klisně, která byla mladá remonta, byla šedivé barvy a už ani nevím, jak se jmenovala. Nikdy mě na jízdárně nebo na vyjížďce neshodila, až jednoho dne, kdy jsem ji ve stáji čistila, shýbla jsem se a vyklepávala hřbílko, tak se ke mně natočila a zadními kopyty

mě silně nakopla do zad a já jsem se praštila hlavou o železnou přívoru a rozsekla si hlavu. Cvičitelka mě naložila do auta a protože jsem krvácela, odvezla mě na pohotovost na chirurgii, kde mi ránu zašili. Také jsem měla několik pádů při svém jezdeckém sportu, ale ty jsem všechny ustála.

Jízda na koni je a bude pro mě relax, jízda v sedle pomáhá handicapovaným dětem a lidem se schizofrenním postižením. V jízdárnách se provozuje hipoterapie, skokové ježdění, drezůra a vozatajství. Je to nádherná činnost, být v kontaktu s těmito zvířaty, i když jsou někdy nebezpečná. Proto na koně nikdy nezanevřu.


Text, kresba a foto: Lenka Nováková

 

Napsat komentář