Roku 313 nastal přelom a křesťané očekávali Boží království, kde šlo o rovnost člověka před Bohem. Jednalo se o dvě období : Konstantinovo vítězství a začátky středověku. Až do roku 313 císař Konstantin ctil křesťanství vedle intenzivního vyhledávání a likvidace křesťanů a jejich pronásledování.
Byla to Konstantinova svoboda ve které došlo k ovlivnění struktury a duchu státních institucí. Císař Konstantin zakázal mučení dlužníků.
Josef Bartoška v Encyklopedii Římského práva se zmiňuje o usmrcování a prodávání narozených dětí. Roku 380 se charita stává zákonem Římské říše
a jejím požadavkem. Křesťané prosazují legislativní změny. Otcové rozhodují o narození nenarozených dětí a ovlivňují instituci rodiny. Prosazují nemožnost
rozvodu, kdy vyzdvihují ekonomické zabezpečení a ochraňují oběma manželům
společný majetek.
Kodex Theodosianus znamenal civilizační pokrok pro církevní věznění. Císař Justinián zakázal uvrhnout matku kvůli dluhům, zmiňoval právo na azyl.
Daně byly vypláceny pro vlastní prospěch. Jednalo se o lichvu kdy soudcové podléhali úplatkářství. Řádní biskupové se stávali zastánci druhých. Úřad je zneužit v každé společnosti. Dramata upozorňovala na vražedné a sexuální scény. Roku 400 proti sobě bylo vyštvána řada otroků do arény. Mnich Telemach vnikl mezi otroky, aby je oddělil a za svůj čin doplatil životem.
Po roce 395 tato událost ukládá, že se společnost měnila postupně. Trošku se zlepšil i osud otroků. Staré a nemocné otroky házeli dravým rybám, které chovali v bazéně.
Poskytovat otrokům svobodu bylo křesťanské milosrdentsví. Vražda otroka byla potrestána vyobcováním z církve. Otrok měl právo na azyl. Zákon uznal manželství otroků, únos otrokyně byl trestán jako únos svobodné ženy.
Zřizovaly se sirotčince a chudobince. Xenodochium poskytoval pohostinství cizincům a hostům. Nosokomium byla nemocnice nebo útulek pro nemocné, nacházelo se v Římě a založila jej vdova ze zámožné rodiny. Brefrotorium byl ústav, který zaopatřoval novorozeňata nebo nemluvňata. Orfanotropium byl sirotčinec pro starší odložené děti jejichž rodiče se ztratili. Gerontotrofium byl starobinec. Tochotrofium byl chudobinec ve kterém chudí a žebráci měli hmotné zabezpečení a stanovoval je jáhen nebo kněz. Byl to konec 4.století.
Jednalo se o učebnici charity. Biskup měl vliv státní, soudní a měl společenské kompetence, zajišťoval zásobování a distribuci potravin. Státní úředníci byli arogantní. Docházelo k zneužití pravomoci veřejného činitele. Majetek církve byl pokládán za majetek chudých a potřebných. Podmínkou bylo, že biskup má mít takové jídlo, které se dává chudým. Proslulým organizátorem byl Bazil Veliký roku 329-379, který pocházel ze zámožné rodiny v Cesarii. Po úmrtí Cezarijského biskupa se Bazil stal jeho nástupcem. V roce 372 vznikl sociální ústav, jednalo se o komplex považovaný ve starověku za Město lásky Bazilijas, která byla zbudována na předměstí Cesareje. Místo bylo i pro malomocné, kteří nalezli péči v Bazilejově instituci. Pomoci se dostalo sirotkům i opuštěným.
Ubytovny byly pro cizince, exulanty a pocestné. Naskytla se možnost naučit se některému řemeslu. Komunita měla ukázat smysl své existence v podobě hladu a sociální aktivity jako byl prostředek komunikace a solidarity s městy. Kolem Basilijuse se vytvářela širší sociální síť nalezinců. V 5.století dochází k zakládání podobných institucí, které se zabývají literární a vědeckou prací, služba je věnována bližním.
Jan Zlatoústý je biskupem v Konstantinopoli a založil řadu nemocnic. Zabývá se charitativní činností, uctívá např. že je posvátné nádobí a různé nářadí.
Ambrož v Miláně neváhal rozbít posvátné nádoby, aby mohl vysvobodit ty, kdo padli do rukou barbarů. Dal roztavit posvátné nádoby, aby měl je čím živit a vykoupit. Biskup v Kartágu jejich obtíže vykoupil. Biskup měl právo osvobodit otroky, přemluvit se za odsouzeného. Roku 419 bylo právo azylu rozšířeno za branou a roku 431 vznikl dvůr. Církev nezajišťovala beztrestnost. Lásku a pokání. Neodčinitelný postih. Uznat svou vinu a kát se z ní.
Nabízí se otázka: „Z jakých zdrojů byla financována tato díla, pravidelné sbírky při bohoslužbách, pohromy jako byla povodeň, požár, nepřátelský vpád.“
Církev se stává právnickou osobou a má majetek a pevný zdroj příjmu.
Církevní představení navštěvují nemajetní závistci. O církevní úřady se zajímali lidé se soukromými zájmy. Jednalo se o zvláštní stav tzv. soumeniš a později to byly jeptišky. Eremita se nazýval ten, kdo odejde do pouště.
Později vzniká druhá forma mužství a to jsou cenobiti, tzv. koinois, kteří žijí společně. Sv.Benedikt byl zastánce hesla: „Modli se a pracuj!“
Bazil Veliký zařídil, aby v jeho klášteře byla škola a sirotčinec. Jednalo se o povinnou pohostinnost. Kláštery v Egyptě byly s ubytovnou, kde host mohl zůstat i několik let a aby mohl konat nějakou práci v kuchyni a na zahradě.
Mnich Limelius postavil klášter na východě Sýrie, aby se v něm mohli usídlit žebráci. Měl vlastní útraty v blízkosti svého kláštera.
451 Chalcedonský koncil nařizuje mnichům, aby zde zůstávali a aby pěstovali klid a modlitbu. Povolání mnichů ani studium a ani práce, nýbrž mají dělat pokání za celý svět. Účastní se církevního a veřejného života, Bazil zařídil, aby biskupové a kněží zajišťovali apoštolské modlitby. Na západě byla zařizována výchova chlapců a školy se staly středisky kultury. Diakonie evokuje současnou charitativní službu poskytovanou církvemi. Jednalo se o službu lásky tzv. charitas, kterou církev poskytovala už dávno. Veškerá charitativní činnost byla řízená biskupy a jejich spolupracovníky. V polovině 4.století Diakonie byla instituce, která zodpovídala za charitativní aktivity. Až do konce 6.století plná jurisdikční autorita ( tzv. korporace ) zařizuje, že část obětí učeného se týká veřejného rozdělování. Správce podléhal kontrole biskupa. Vlastní Diakonie instituce je jak na východě tak na západě. Diakonii si nepředstavujeme jako hostely a prostory pro osobní hygienu. Jednalo se o lékařskou pomoc Diakonie pod vedením kněze, služebných povozníků, skladníků. Konkrétní archeologické nálezy se uskutečnily v Palestině, v Syrii, Egyptě a na území dnešní Itálie, byli i Diakoni v Římě až velmi pozdě v 7.století. Od Řehoře Velikého máme zprávy o Diakonii v Neapoli.
Řehoř Veliký ustanovil, že všechen jeho majetek má být předán chudým, přestože všechen jeho majetek chtěli rozkrást. Ve 4.století v Konstantinopoli existovalo mnoho Diakonií, kteří založili heretici. Jednalo se o roli laiků.
Ve 4. a 5.století byla rada: „Obstarej si dobrého životopisce“, jednalo se o kanonizaci, prohlášení za svatého.
Kristova zvěst našla u chudých odsuzování sobeckého užívání bohatství.
Císařové a šlechtici stavěli budovy a sice starobince, pro odložené děti, hostili pocestné, pomáhali chudým, jednalo se o mnohé šlechtické rodiny.
Biskupové a kláštery
Anianus Marculinus je autorem knihy „Soumrak říše Římské“ ale nebyl křesťan.
Kniha sloužila těm kdo ji potřebovali. Klemens Alexandrijský se věnoval charitě.
Na konci starověku a začátku středověku bylo období zmítáno v nepokojích a stěhování národů. Roku 410 došlo k vyplenění Říma, došlo k vytvoření Hunské říše. Dochází k velké sociální bídě a špatnému hospodaření veřejné správy.
Síly byly ve středověké agregátní společnosti. Jednalo se o tuhou vázanost a elementární podmínky obživy. Docházelo ke ztrátě sociálních a hospodářských závazků, jednalo se o rozsáhlou formu almužnictví.
Středověká západní Evropa je svět z hladu a jednalo se o hodovní mýty.
Ve 13.století s literárním tématem je to tam vidět nejvíc. Vznikají zlaté legendy jde o zázraky světců sv.Benedikta, sv.Jakuba, av.Dominika, sv.Grumanse.
Špatná úroda způsobila narušení přírodního řádu, sucho a záplavy, zdražení potravin, bídu chudiny, konzumaci potravy špatné kvality, podvyživenost a vznik nemocí, které zabíjejí a úmrtnost.
Příslušník vysoké šlechty měl zubní kaz a Ludvík přišel o několik dětí v různém věku. Na pokraji hranice výživy a hranice hladu.
Co hrozilo a jak se církev v konkrétních situacích chovala?
Tuberkulóza, malomocenství, sněti, svrab, vyrážky, exémy, růže, nedostatek látek, slepci s prázdnými očními jamkami, nervové choroby, padoucnice, nemoc sv.Jana, tanec sv.Víta, oheň sv. Antonína, který způsobil ničení a bláznovství,
dětské nemoci.
Velký strach a velké fyzické pokání a velká křesťanská láska.
Středověká charita pečovala o chudé a pocestné, o nemocné a rozvoj lékařství,
o sirotky, zajatce a otroky, o školství a kulturu.
Jak to bylo s péčí o chudé a pocestné
Jednalo se o Pontifikát Řehoře Velikého což byl rozklad základních společenských struktur v Římě, šlo o zbídačené obyvatelstvo. Řehoř přeorganizoval církevní jmění, založil a podporoval špitály, osvobozoval vězně, zajišťoval potraviny a dobročinnost církve, nakládal s dary císařů.
Město Řím bylo rozděleno na sedm obvodů, které měl jeden jáhen na starosti, také Řehoř Veliký, Bonifác V. začátkem 7.století, Severin byl milovníkem chudých. Papež, biskup a Pelagius v bazilice sv.Petra, Pavla a Vavřince zřídili ubytovny pro chudé. Za Řehoře Velikého vzniklo velké xenodochium, které řídil jáhen. Koncem 8.století vzniklo osmnáct městských Diakonií a čtyři předměstské almužny v naturáliích. O pitnou vodu a vodovod se starali Římané.
Zdroj: Přednáška pana profesora Láška Křesťanství na HTF UK