,,Kdo se stále vzdělává vlasti své je chlouba,
kdo však tvrdí, že ví dost začíná být trouba.“
Tenhle epigram Karla Havlíčka Borovského se svým způsobem stal mou hnací silou v oblasti vzdělávání. Mám za sebou 14 jednoletých ročníků na Slánské akademii volného času a 2 dvouleté ročníky na Kladenské universitě III. věku. Za každý ročník jsem obdržel čestný diplom a v současné době jsem tedy držitelem celkem 16 čestných diplomů. Že by mi to mohlo stačit? Tak to tedy určitě nestačí a budu absolvovat další a další ročníky a to tak dlouho, dokud to jen půjde.
Jedna z bývalých přítelkyň, mimochodem svým vzděláním dost omezená mi kdysi řekla: ,,Co z toho máš? Přinese ti to snad vyšší společenské postavení, nebo vyšší plat?“ Ani jedno ani druhé mi to opravdu nepřinese.
Ale tady jde o něco jiného než o vyšší postavení ve společnosti nebo vyšší finanční ohodnocení. To bývalá přítelkyně svým slepičím mozkem těžko někdy pochopí.
Pominu-li svou až chorobnou ctižádostivost a snahu v něčem vyniknout, je pro mě skutečnou radostí se v některých oblastech stále vzdělávat a stále se dozvídat nové a nové informace. V mém případě se vlastně jedná jen o dva obory. Jednak historii a jednak literaturu. V obou případech jsem hodně zaměřen především na českou historii a českou literaturu. A ve stejném stylu hodlám pokračovat dál. A už také pokračuji a během měsíce listopadu jsem zvládl vypracovat poměrně rozsáhlou práci o českém vlasteneckém novináři, spisovateli a vlastně i politikovi Karlu Havlíčku Borovském.
Mám doma s výjimkou dvou souhrnů novinářských prací s názvy ,,Duch Národních novin“ a ,,Epištoly kutnohorské“ celé Havlíčkovo dílo. Ono ostatně rozsahem není nijak velké. Kromě množství skvěle výstižných i rýmovaných epigramů a ještě podstatně většího množství článků uveřejněných v dobových listech/Pražské noviny, Národní noviny a časopis Slovan/ napsal Havlíček vlastně jen čtyři větší díla. Jsou to prozaicky zpracované ,,Obrazy z Rus“, ve kterých těží ze svého půldruhého roku trvajícího pobytu v carském Rusku, kde působil jako vychovatel v rodině moskevského universitního profesora Ševyreva a ve svých ,,Obrazech“ především ostře kritizuje poměry v tehdy značně zaostalém absolutistickém Rusku. Tohle dílo napsal Havlíček ještě ve 40. letech 19. století. V 50. letech téhož století v době, kdy byl nuceně ve vyhnanství v tyrolském Brixenu na toto dílo navázal třemi podobně ostře kritickými, ale už veršovanými eposy ,,Tyrolské elegie, ,, Křest svatého Vladimíra“ a ,,Král Lávra“. V nich a ve velké většině svých skvěle formulovaných epigramů kritizuje především absolutistickou vládu ať už v tehdejším Rakousku, nebo Rusku i její největší oporu kterou je církev, a je úplně jedno, jestli katolická, nebo pravoslavná. A pod vládou této moci světské i duchovní pak prostý lid tolik trpí.
Kritika takové společnosti to je hlavní smysl celého Havlíčkova díla. On sice nedospěl k nějakému vyloženě revolučnímu řešení takové neutěšené situace, respektive k nějakému násilnému ozbrojenému povstání, které by se topilo v potocích tekoucí krve, ale svým neohroženým ostře kritickým postojem proti každé nespravedlnosti, svou osobní statečností i příkladným charakterem a ustavičnou až do úmoru vedenou prací vykonal veliké dílo, které jak napsal ve svých ,,Tyrolských elegiích“ ty vídeňské pány ze sna burcovalo. V někdejším Rakousku, které utlačovalo slovanské národy uvnitř říše byl opravdovou hrozbou pro absolutistickou vládu germánských Habsburků. Ne nadarmo o něm napsal jistý historik umění dílo s výstižným názvem ,,Nebezpečné individuum“. On nechtěnou osobností a opravdovým nebezpečným individuem pro rakouskou vládu skutečně byl a především svými ostře kritickými články, svými nenapodobitelnými epigramy i svými veršovanými eposy skutečně ty vídeňské pány ze sna burcoval.
Mě svým epigramem z úvodu tohoto článku zase ustavičně burcuje k něčemu jinému…
Luboš Hora -Kladno