Vánoce jsem míval moc rád jako dítě a snad i v mladém věku. Od jisté doby je příliš nemusím. Někdy o svátcích dokonce upadám až do lehčích depresí. Zejména, když zavzpomínám na minulost, na dobu dětství a ranného mládí. To ještě byl naživu můj otec, babička a postižená teta. O každých vánocích jsme se scházeli všichni u nás doma. Ted jsme zůstali s mamkou sami a zbyly nám jen hezké vzpomínky. Na jedné straně sice hezké, na druhé depresivní z toho, že vše to co kdysi bylo tak krásné, se už nikdy nemůže vrátit. Ti všichni blízcí se kterými jsme se vždycky o vánocích scházeli mi chybí až příliš. Naštěstí mám pořád maminku, která bydlí ve stejném paneláku jako já, jen o tři patra níže. V posledních letech trávíme vánoce jen sami dva.
Stejně tomu bylo o právě uplynulých svátcích. Na štědrý den jsem byl u mamky, společně jsme měli štědrovečerní večeři a byl jsem u ní samozřejmě i během obou následujících svátků. Na první svátek vánoční jsem mamce pouštěl na svém notebooku její oblíbené starší české komedie, popíjel kapučíno a jedl obložené chlebíčky i vánoční cukroví. Byl to sice příjemně strávený den, ale přesto jsem pociťoval jakousi vnitřní nespokojenost. Ta pramenila z mé pasivity. Seděl jsem v křesle, cpal se cukrovím i chlebíčky a koukal na filmy. Pak není divu, že během pouhých dvou dnů jsem přibral dvě kila a pokud nemám svou ideální váhu 67kg, hned se necítím dobře. Proto k jsem druhému vánočnímu svátku přistoupil po svém a velmi radikálním způsobem. Ráno sice byl mráz pod minus 10 stupňů, ale přesto jsem se odhodlal k vytrvalostnímu běhu -půlmaratonu. Za cíl jsem zvolil místo z nejoblíbenějších- kapličku se studánkou v lese u potoka Žlábku. Od Kladna je vzdálena rovných 11 kilometrů. Běžel jsem nepřetržitě k ní a po napití vody ze studánky i zpátky, tedy rovných 22 kilometrů. Ani čas jsem neměl nejhorší, když cesta tam i zpět mi trvala jen málo přes dvě hodiny. V minulosti jsem patrně uběhl v jednom zátahu o něco více kilometrů než letos na ,,Štěpána“, ale těch 22 kilometrů naráz je můj letošní nejlepší běžecký výkon. Trat mého běhu na Žlábek a zpátky probíhala částečně hlubokým lesem. Mrzlo a vše bylo krásně zasněžené. I když sněhu zrovna moc nebylo, díky mrazu se udržel. Běh po zasněžené lesní cestě se zasněženými stromy po obou jejích stranách to byl vyložený balzám na moji psychiku. Smutek a splín z předcházejících dvou vánočních dnů byly najednou pryč a moje psychika se prudce zvedla. Velký podíl na tom ale měl i cíl mého běhu-lesní kaplička se studánkou na Žlábku. Pro mě je to posvátné místo a byl jsem zde již nesčetněkrát, ve všech ročních obdobích a všemi možnými způsoby -během, pěší chůzí, na kole a pamatuji se, že i na běžkách. Kaplička ve Žlábku je církevním poutním místem.
Já jsem sice věřící jen umírněně, do kostela nechodím, ale tady na Žlábku jako bych vždy načerpal nějakou vnitřní sílu, zvláště v časech, kdy je mi smutno. V tom mě Žlábek nikdy nezklamal. Že by na křesťanské víře přece jen něco bylo? Patrně ano. Právě proběhlé vánoční svátky mě o tom znovu přesvědčily.
Luboš Hora -Kladno