Konec roku znamená pro hodně lidí čas bilancování právě uplynulého období. Co se v právě uplynulém roce komu podařilo a co naopak ne. Pro mě samotného se takové bilancování stalo už tradicí. Už celá léta pravidelně bilancuji své fyzické výkony, což u mě znamená především kolik jsem v tom posledním roce naběhal kilometrů a kolik jich najezdil na kole. Do nového roku si dávám docela náročné mety, konkrétně najezdit přes 5 tisíc kilometrů na kole a k tomu naběhat přes 2 tisíce kilometrů. Tyto mety pak většinou splním a pak vždy mám dobrý vnitřní pocit.
Na konci právě uplynulého roku 2021 jsem ale dospěl k úplně jinému zhodnocení své činnosti. Ohlédl jsem se zpátky za svou novinářskou prací, vlastně až na její úplný začátek. Nevím to přesně, ale když mi v dnes už neexistujícím Kladenském expresu vyšel úplně první článek, jistě mi nebylo ještě ani čtyřicet let. Znamená to jediné. Novinařině se věnuji už téměř dvacet let.
Dnes již s úsměvem vzpomínám na své novinářské začátky. Tenkrát, před těmi bezmála dvaceti lety jsem nejenže neměl vlastní počítač, ale vůbec jsem na něm neuměl pracovat, vlastně ho ani nedokázal zapnout. Dnes mám čtyři notebooky a kromě psaní na nich a odesílání svých článků a fotek mailem do redakcí jsem jako samouk zvládl i mnohem náročnější práce na počítači, jako například stahování i instalování nejrůznějších programů. Vše jsem se naučil díky novinařině. Nevystudoval jsem tento obor, ale přes to jsem se v něm nakonec prosadil tak, že mi za těch bezmála dvacet let vyšlo v nejrůznějších listech a posléze i na internetových stránkách několik tisícovek článků.
Pamatuji se, jak jsem své první články nosil snad dva roky do redakcí v rukopisech a jak je třeba v Kladenském deníku jistá elévka, která studovala novinařinu na vysoké škole přepisovala na počítači. Mám k tomu i jednu úsměvnou historku. Napsal jsem tehdy celostránkový článek o zaniklé železniční trati na Kladensku a přinesl ho do redakce v rukopisu. To už jsem tam měl jistě pár desítek článků za sebou a proto ho někdejší šéfredaktorka, aniž by ho četla hned vzala a dala té elévce příkaz ho přepsat na počítači a připravit k otištění. V článku byla důležitá zmínka o tom, že osobní vlaky na té trati mohly jezdit v některých úsecích jen desetikilometrovou rychlostí a hlavně proto trat zanikla, protože pro cestující byla pomalá. Když elévka pak můj rukopis přepisovala na počítači, nepřipsala k mé jedničce nulu a v novinách pak vyšlo že vlak v některých úsecích jezdil pouze ne desetikilometrovou rychlostí ale pouhým jedním kilometrem za hodinu. Takový údaj musel trknout do očí i vyloženého hlupáka, ovšem ne tu elévku, kterou už nikdo nezkontroloval a tak tento komický údaj pak vyšel v novinách.
Šéfredaktorka poměrně dlouho tolerovala mé rukopisy, ale po této události mi sdělila, že už bude brát mé články jen napsané na počítači. Ten mi pak daroval můj bratranec podnikatel/pamatuji si, že měl ještě WINDOWS 95/, který si pořídil modernější počítač a já byl nucen se na něm naučit jako samouk vlastně z ničeho. Ač jsem technický anti talent, podařilo se mi to v rekordním čase. Zpočátku jsem měl problémy s tím, že psaní pro mě bylo velmi pomalé, protože nikdy do té doby jsem nepsal ani na stroji a proto také dodnes dokážu psát pouze jedním prstem, což je oproti jiným publicistům velký handicap. Přesto mi časem vyšly kromě tisíců článků i dvě brožury, dělal jsem rozhovory především s vynikajícími sportovci včetně vícenásobných mistrů světa/hokejisty F. Pospíšilem, F. Kaberlem starším., Milanem Novým mnohonásobným mistrem světa ve sportovní střelbě F.Junem, který byl členem ochranky samotného papeže Jana Pavla II./, ale i vynikajícími umělci/herci Markem Ebenem, nebo Petrem Haničincem/, představiteli vědy/hradologem Tomášem Durdíkem, nebo naším nejpřednějším odborníkem na tvrze a současně správcem Pražského hradu Petrem Chotěborem/ a desítkami zajímavých lidí, kteří dokázali vyniknout v nejrůznějších oborech.
Luboš Hora-Kladno