OLGA PERNICKÁ pochází Z Valašského Meziříčí. Od roku 2017 žije sama ve Valašském Meziříčí, v části, která se jmenuje Podlesí. Je velmi spokojená a má zde dobré zázemí. Přátelé ji říkají OLIVA nebo PADY.
V současné době pracuje více než 2 roky v Sociální rehabilitaci Iskérka (sídlí v Rožnově pod Radhoštěm), která pomáhá lidem s duševním onemocněním v návratu do běžného života. Osvětou přispívá ke zlepšení postoje společnosti k duševně nemocným.
Mezi její koníčky patří kresba, malba, vyrábění, skauting, turistika, navštěvování kulturních akcí, jízda na paddleboardu na vodních plochách, móda a historie odívání. Zajímá se rovněž o Anglický jazyk. Studovala tento obor na Vysoké škole. Bohužel vzhledem ke zdravotním potížím psychického rázu školu nedokončila.
Olga se ráda vzdělává. Absolvovala různé kurzy, aby si doplnila rekvalifikace. Kurzy se týkaly těchto oborů : asistent pedagoga, pracovník v sociálních službách a také mezinárodní zkoušku z anglického jazyka.
Sdělila byste nám ve zkratce svůj životní příběh?
Můj příběh začal v roce 2012, kdy jsem prožila první psychotickou ataku, dostala jsem se do Psychiatrické nemocnice Kroměříž. Zde jsem strávila 3 měsíce a za tu dobu jsem prošla různými psychickými stavy, dávali mi různé psychofarmaka, prošla jsem také více oddělení a poznala v průběhu různé doktory a samozřejmě také různé pacienty. Vzhledem k tomu že to byla moje první hospitalizace, tak to pro mě bylo velmi těžké a dlouhou dobu jsem svoji nemoc nechtěla přiznat. Měla jsem taky velmi odmítavý přístup k lékům a taky k psychiatrům. Za těch 11 let, se to u mě velmi proměnilo. Dnes už chápu, že lékaři se nám snaží pomoct a léky vnímám, jako prostředek, který mě drží na hladině normální reality. Můj příběh nemoci a uzdravení by velmi pestrý, v roce 2018 jsem prošla další hospitalizací, ta však pro mě nebyla tak náročná jako ta první a zvládla jsem se ze všeho dostat relativně rychle. Dnes už se cítím velmi dobře, stabilně. Tento dobrý stav trvá již 5 let a jsem za to moc vděčná.
Co Vám nejvíce pomohlo v době nemoci a zotavení se z něj?
Když se podívám zpětně tak to určitě byla podpora okolí, rodiny, lékařů, léků, ale hlavní činitel, který byl u mě zásadní byl čas a ten opravdu léčí. Zní to jako klišé, ale je to tak, člověk se musí naučit trpělivosti. U mě to byly malé kroky, které mi pomohly k přijetí sebe sama. K přijetí své nemoci.
Proč jste se rozhodla dělat tzv. Peer konzultanta a co Vás k tomu vedlo, případně jak to probíhalo a kde pracujete?
Pracuji v sociální rehabilitaci Iskérka v Rožnově pod Radhoštěm a jsem součástí profesionálního týmu. Tato práce je pro mě smysluplná, přináší mi radost, když vidím, že se klientům daří zlepšovat kvalitu jejich života. K této práci jsem se dostala, když jsem před třemi lety navštívila besedu ve Valašském Meziříčí, kde promlouvali peer konzultanti z Brna o svých cestách zotavení.Tam jsem poprvé slyšela termín peer pracovník. Poté jsem si samostatně vyhledala info o této pracovní pozici. A později jsem dostala příležitost pracovat v Iskérce.
Olga Pernická se letos 17. května 2023 ve večerních hodinách zapojila do celorepublikového projektu s názvem „Peer pomáhá“ , které organizuje Studio 27 – zaostřeno na duši –více info na tomto webu: www.studio27.cz .
Studio 27 – zaostřeno na duši je skupina kreativních lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním (především ze schizofrenního okruhu). Studio 27 pořádá a natáčí besedy se zajímavými lidmi nejen na téma duševního zdraví.
Jelikož se do tohoto projektu Olga zapojila, oslovila jsem ji a požádala ji o odpovědi na dotazy, které mně zajímaly. Sami se začtěte do jejích slov.
Jak jste se dozvěděla o pražském Studiu 27-zaostřeno na duši?
O pražském Studiu 27 jsem se dozvěděla na Facebooku, kde propagovali kampaň Peer pomáhá. Jejich nabídka k zapojení peer konzultantů do tohoto projektu mě velmi oslovila, měla jsem zájem se zapojit, ale vzhledem jiným okolnostem jsem do toho tenkrát nešla. Zapojila jsem se až v květnu tohoto roku, kdy jsem dostala pozvání na hostování na besedě ve Valašském Meziříčí. Tato beseda se zabývala tématem – jaké je to být peerem na Valašsku,
Proč jste se do projektu Peer pomáhá zapojila? Co Vás k tomu vedlo?
Zapojila jsem se do projektu, protože chci přispět k osvětě společnosti v oblasti duševního zdraví. Vždy když mám příležitost promluvit o své zkušenosti s duševními problémy, tak toho využiji. Většinou mám potom dobrý pocit, nejen kvůli sdílení zkušenosti, ale taky mi to dává smysl. JIž 11 let jsem na cestě uzdravení a zažila jsem různé psychické stavy. Dalo by se říct, že jsem svůj handicap přetavila ke svému prospěchu a jsem ráda, že můžu pomáhat lidem, co mají podobné problémy.
Jak jste se cítila před kamerou a před veřejností?
Byla to pro mě nová zkušenost, před besedou, jsem se necítila vůbec nervózní, mírné nervy jsem pocítila v úvodu povídání, musím ale říct, že v polovině besedy už jsem se cítila docela komfortně a nebylo to pro mě nepřirozené. Do budoucna bych s natáčením neměla žádný problém, Jak jsem již zmiňovala, je to pro mě součást osvětové nebo by se dalo říct destigmatizační činnosti, která je pro mě zásadní a je mou součástí – součástí mé cesty, která vede k zotavení.
Jaké je Vaše přání do budoucna?
Moje přání do budoucna je, aby se psychiatrická péče dále vyvíjela a měla kvalitní a lidský přístup k pacientům. No a také, aby společnost přestala stigmatizovat lidi s duševními problémy. Jsem velký životní optimista a věřím ve společnost a věřím že semínka dobra budou v ní dále klíčit a růst v pevné stromy naděje.
