Rozhovor s paní Andreou Bartošovou o její zkušenosti s psychickým onemocněním jako je bipolární afektivní porucha

Povídala jsem si s paní Andreou Bartošovou, která trpí onemocněním
bipolární afektivní poruchou dříve zařazenou do Mezinárodní klasifikace nemocí jako maniodepresívní psychóza.

Osobnosti trpící bipolární poruchou

Ze současně žijících je to zpěvačka Shaned O’Connorová či herečka Catherine Zeta-Jonesová. Z Čechů trpěli bipolární poruchou třeba herec Miloš Kopecký, zpěvák Petr Muk, skladatel Karel Svoboda a momentálně například novinářka Barbora Tachecí.

Člověk s touto nemocí je zpočátku rozjařený, optimistický a pak spadne do složité deprese, kdy by si mohl i ublížit a mít sebevražedné sklony.

Nemoc Vám diagnostikovali, když Vám bylo 11-12 let.
Já jsem už od mala chodila k psychologům, poprvé jsem byla léčená v jedenácti letech a to bylo na Karlově náměstí v Praze a tam mi diagnostikovali panickou poruchu a tu smíšenou poruchu a ta se také se mnou táhne, ale já jsem se léčila na anorexii a ty diagnózy se mi přehazovaly a dneska mám hlavní tu bipolární poruchu a smíšenou poruchu osobnosti

Jak jste toto období budoucího dospívání prožívala?
Hrozně. To byly vzlety a pády a šílený nápady. Bylo to hodně bouřlivé období, já jsem si i jakoby ublížila ve spoustě rozhodnutí, o kterých nevím co jsem od toho očekávala. Měla jsem deprese a pak veselí bujaré jsem měla a vždycky to bylo nahoru a dolů.

Jaké jste měla příznaky nemoci?
Mě se to hodně zhoršilo po narození Aničky, ta se narodila v roce 2018 a to bylo jako když se otevře přehrada, že jde všechno jakoby ven. Já jsem měla šílené nápady, byla jsem zaměstnaná s tím malým miminkem ve školce, což byla školička pro děti a měla jsem jí tam. Když ta školička se rušila, tak jsem dostala nápad, že když na to nebyly dotace, že tu školku převezmu já, odstěhovala jsem se od partnera a rozešla jsem se. Nebyl to kvalitní partner, že by tam nedošlo ke konci, ale už asi rok jsem měla pocit, že jsem propojená s někým jiným i jsem to vnímala a cítila srdcem, že patřím někam jinam a díky tomu jsem ten vztah rozbila a sestěhovala jsem se s holkama někam do jedné místnosti. Já mám Sofinku s jiným přítelem, ta je narozená v roce 2014 a ta druhá je také s jiným partnerem, kterého jsem potkala když Sofince byly asi tři měsíce, takže jsme se dali dohromady, ale byl ženatý.

Co Vám tehdy pomáhalo? Nezasáhla Vám nemoc až příliš do Vašeho soukromí?

Asi určitě zasáhla, s tím partnerem co jsme žili, tak já jsem měla takovou představu, že jsem propojená duševně s úplně někým jiným, tak zasáhlo, protože já jsem toho partnera co žil vedle mě vytěsňovala a nechtěla jsem s ním být a říkala jsem si, že to prostě není on, že bych s ním být neměla.
A to už byla ta nemoc. Nerozuměli jsme si v komunikaci i když jsem se snažila, tak jsme si rozuměli, ale nepřipadala jsem si, že jsem to já. Co se týkalo mě, tak jsem v tom vztahu byla spíše psychicky nevyzrálá. Partner měl v určitých věcech nadhled a to na čem přemýšlím já, tak mi přišlo zbytečný a divný. My jsme spolu neměli kromě té fyzické stránky nějaký hlubší empatický vztah. Byli jsme spolu pět let skoro.

Jste vdaná a máte dvě děti, jak jste zvládala roli těhotenství, porod, mateřství, starost o rodinu?
Nejsem vdaná. Já jsem v těhotenství byla sama, přítel se se mnou rozešel asi když jsem byla ve druhém měsíci tak jsme se rozešli a on to věděl, že jsem těhotná a až po porodu Aničky za mnou přijel do porodnice, takže jsme to zase nějak dali dohromady a ten vztah byl takový zvláštní.
Dneska jak to cítím a vím, že jsem od toho člověka odpoutaná a je to strašná úleva.

Našla jste ve svém muži životní oporu, pomáhal Vám a pochopil Vás
v tom, v jaké jste situaci?
Nenašla a nepochopil mě, teď mám jiného přítele, potkali jsme se tady v Bohnicích na pavilonu 27, jsme spolu osm měsíců a není to láska jako z románu, protože už mám zkušenosti. Rozumíme si a hodně se podporujeme, nemáme žádné ostré spory a ani žádný ostrý spor nebyl, smějeme se, je nám spolu dobře a za čtyři dny mě bude třicet pět, ale dospěla jsem k tomu, že není potřeba nějaký vášnivý vztah, tohle to mě jakoby uzemňuje. Musím dbát na to, aby se mi ty ataky nemoci nevracely.
On po mě nepožaduje abych vařila, když uvařím tak mi mile poděkuje, že z toho má radost a já to neznám a je starší je mu padesát let, je vyklidněnej, vyhovující. Vánoce budeme trávit spolu. Akorát on bude v práci, protože pracuje v Motole, takže on se bude vracet tak kolem deváté hodiny večer.

Jaké jste absolvovala studium, vyšli Vám učitelé ve škole vstříc,
měla jste možnost studovat podle speciálního studijního plánu?

Já mám základní vzdělání, co jsem pak měla provoz služeb, tak to jsem nedokončila, rozhodla jsem se tak, že jsem šla do ředitelny a oznámila jsem, že odcházím. Byl to obor kuchař číšník s maturitou. Já jsem odešla z toho důvodu, že jsem na to neměla. Mě tam nešla matematika, která mi vždycky dělala problém, ale na učitele jsem měla svým způsobem štěstí, protože vždy se mi snažili vyjít vstříc.

Jaká byla Vaše první pracovní zkušenost?
Projevovalo se na Vás onemocnění v pracovním procesu?
Moje první pracovní zkušenost byla příšerná, bylo to v Mac Donaldu a já jsem byla u friťáku u hranolek a mě tam ten manažer strašně vynadal, že se mám smát, tak proč se nesměju. A mě tam bylo tak nepříjemně, že mi pak bylo ještě hůř. Já jsem si říkala, že se nemůžu smát, mě to prostě nešlo se smát a nevěděla jsem, jak to mám vysvětlit. Strašně mě to frustrovalo a měla jsem z toho paniky a já jsem odešla od té fritézy a šla jsem domů.
Na mě tam bylo strašně moc lidí. Teď ten shon, ty hranolky, pořád se usmívat a mě úplně bušilo srdce a bylo mi zle a já jsem měla pocit, že se všechno na mě valí v tom „Mekáči“. A pryč prostě. Moje pracovní zkušenost byla úděsná.

Jaké máte záliby? Co umíte, co zvládáte, co Vás baví?
Ráda maluji na kamínky.

Jak máte veliké děti ? Pomáhají Vám?
Já děti nemám ve své péči, první přítel má Aničku a moje maminka má Sofinku. Je to takhle rozdělené. Já je hlídám třeba na víkendy. Přítel mi  Aničku nechce nechat přes noc a Sofinku mám s tím, že mám onemcnění bipolární poruchu- Sofinku mívám přes noc, mívám jí i přes víkend, ten kontakt s nimi je nižší a cítím větší vnitřní svobodu a na druhou stranu tíseň. To je takové prázdno po těch holkách co vám zbyde. Já jsem měla nějakou nálepku, žila jsem s těma dětma, já jsem se Sofinkou a najednou tam prostě není tou mojí součástí. My s mamkou máme strašně dobré vztahy, je to opravdu jako moje kamarádka. Mojí mamku to naplňuje, že ji má ve své péči. Mám rozsudky o tom, kdo má o děti pečovat. U mamky je to na dva roky ta pěstounská péče s tím ohledem, aby se ten můj zdravotní stav dal do kupy. Na druhou stranu nedokážu si teď představit a to je pravda, že bych měla dvacet čtyři hodin denně ty dvě malé děti. Já když si vezmu, jak jsem se cítila před Bohnicema a než jsem přišla sem, já jsem přestala absolutně všechno zvládat.
Sofince je šest let, bude jí sedm let a je strašně šikovná a vidím, že vedle mámy se hodně více rozvinula a že mamka je hodně energická ženská a opravdu s ní dělá opravdu všechno. Takže ta Sophie je hodně šikovná.
Aničce budou tři roky, obě holky jsou narozené na jaře a to je takovej mazlíček, smíšek.

Co Vám nejvíce pomáhá při zvládání Vašeho onemocnění?
Co mě baví, tak vždycky mám čtecí a nečtecí období. Už mám od Moseové dva bestselery a už se na ně nějak těším. Hodně jsem začala od září běhat
a běhám až deset kilometrů v Praze kde bydlím. Běhám skoro denně a to mě hodně baví. Také televize a procházky.

Myslela jste někdy na chov domácího mazlíčka?
My máme kočičku, takže Anička když je u nás tak morduje tu kočku a je strašně šikovná. Chodí i na nočník se vyčůrat sama. Já jsem jí nechávala spát vedle sebe ne v dětské postýlce. To pak člověku chybí ten uzlíček.

Naučila jste se s touto nemocí žít?
Jak to poznáte, když se vám ten zdravotní stav zhorší a máte dobré kontakty s vaším psychiatrem?
Vyšel Vám Váš ošetřující psychiatrický lékař vstříc?

Mám výborného psychiatra a jsme kousek i od sebe. Občas jsem měla, že jsem si rozeběhla hypománii, že jsem pak doma byla i zrychlená, všechny koberce jsem doma předělávala. A já to v té fázi ani nepoznám, já to poznám až v té fázi kdy na mě padne deprese a prázdno. Ale díky těm lékům si třeba vezmu neurol a pak se z toho vyspím. Že mi to prostě pomůže.
Od svých patnácti let mám pana doktora Dědinu. Já od pěti let žiju v Praze Libuši 4,ale babičku jsem měla na Kladně. Na Kladně jsem měla paní psycholožku Pospíšilovou, ale mě nepřišlo, že by si se mnou nějak povídala. Když přijdu k panu doktorovi Dědinovi tak on si se mnou opravdu povídá a opravdu mě vnímá a ještě tam má strašně hodnou sestřičku. Ta si se mnou taky popovídá. A já když jsem jela do Bohnic, tak jsem s ní hodinu mluvila po telefonu a ona mě dobře vyslechla a hodně mi pomohla. I mě podpořila v tom, abych do těch Bohnic šla.

A musíte mít i na to čas se pořádně vyspat.
Já spím strašně dlouho. Mám také lék quentiapin a on je výborný. Ze začátku když mi ho nasazovali tak to bylo hrozný, ale já si ho teď nemůžu vynachválit. Akorát spím do dvanácti, do jedné.

Kolikrát jste byla hospitalizovaná v léčebně, kde a na jak dlouhou dobu?
Asi tak desetkrát. Tam byly ty Beřkovice. A Beřkovice opravdu raději se tam ani nedostat. Pak jsem byla na Karláku v Praze, tam jsem byla s tou anorexií, tam mají také stacionáře, tam to není špatné a pak to byly Bohnice, většinou to byla jednička, trojka, sedmadvacítka pavilon a tam jsem byla dohromady sedmkrát.

Popište mi prosím, jaký jste tam měli režim?
Jaké terapie jste si oblíbila, co Vám nejvíce pomohlo?

Režim co mě mrzí a mrzelo, že se muselo vstávat v půl osmé. „To bych si ještě do těch jedenácti dáchla.“ Pak byly nějaké psychoterapie nebo ty činnostní terapie, pohovor s psychologem, když se tam člověk napsal, snídaně a oběd, odpoledne nějaké vycházky, návštěvy, k dispozici byly i odpolední dílny. Jednou za týden tam bylo sezení, kdy pacient vyprávěl o sobě. Každé pondělí od třinácti hodin a to bylo i pro veřejnost má paní doktorka Janoušková edukaci hodinovou na téma poruchy nálad. Ale ještě jsem tam nebyla.

Máte obavy z pracovního kolektivu zdravých lidí?
Upřímně, já se snažím zdravým lidem vyhýbat, ale to je důsledek nějaké zkušenosti. Společnost ještě nedozrála k tomu, aby byla tolerantní. Není to tak. Ano máme spoustu internetových článků, je na to spoustu témat, ale ten člověk, který si to nikdy nezažil, tak to nepochopí a ta empatie tam stále prostě chybí.

Proto jste vytvořili ten webový portál, aby se o tom ta společnost dozvěděla, třeba o tom jak ti lidé, kteří jsou jiní, jaké mají problémy
a jak je řeší.

Stoprocentně mám obavy. Tohle je pro mě strašnej strašák, vyloženě trauma, protože nevím, jak bych se s tím měla vyrovnat. Jak bych to měla zvládnout, jak bych to měla stihnout. Co když se stane tamto, co když zase selžu. Určitě ty obavy tam jsou.

Pochopili Vás v pracovním procesu, že trpíte duševní nemocí nebo byli
nechápaví?
Já jsem pracovala dva roky a to byla moje nejdelší práce a asi bych tam byla kdybych neměla holku možná ještě doteď ve Škodovce. Tam mě to paradoxně bavilo a jenom z jednoho důvodu, že jsem byla sama u pásu a tam jsem měla ten svůj klid a to tempo. A určitě tam viděli, že mám nějaké problémy. I během té pracovní doby se to pozná, i během komunikace, třeba jsem byla lekavá.

Sport pomáhá. Která ze sportovních aktivit se Vám líbí nejvíc?
Běhání, jóga mě baví. Snažím se mít pohyb.

Máte dobré přátele nebo se straníte společnosti?
Já spoustu přátel jsem odřízla a řekla jsem si, že takoví přátelé to asi nejsou. A že se to pozná, když je člověk v krizi, jak se k vám zachovají potom. A mám lidi se kterými jsem v kontaktu, ale nikoho si k sobě nepřipouštím.

Neobáváte se toho, že stejné onemocnění jako máte Vy mohou mít i Vaše děti?
Ano obávám se, že Sofinka ta starší je hodně citlivá a empatická. A myslím si, že Sofinka je i hodně přecitlivělá.. Anička je buldozer.:)

Popište mi svůj denní režim.
Vstanu okolo dvanácté, udělám si kafe, jdu si zapálit, kouřím teda od třinácti let, už dlouho, najím se, jsem chvíli na internetu, na televizi, většinou hodně uklízím, vyperu ale moc nevařím, zametu, vytřu koupelnu, záchod, jdu nakoupit, pak jdu běhat, tak hodinu a půl běžím, přiběhnu domů a ještě se protáhnu, dám si něco k jídlu.

Jaké máte oblíbené jídlo?
Já mám ráda smažený sýr a snažím si dávat rizoto nebo kuskus se zeleninou. Po tom quentiapinu se hodně tloustne, on prý nabaluje cukry.

Netrpíte ztrátou bydlení ?
Netrpím ztrátou bydlení, čím trpím je spíše ztráta paměti, mám pocit že zapomínám, že jsem otupělá.

Jakou si představujete budoucnost?
Určitě být u té výchovy těch dětí, být jejich součástí. Chci aby děti věděly, že je miluji, nechci aby si myslely, že na ně zapomínám, to je asi to o čem přemýšlím, aby věděly, že jsou z mé strany milované. Chtěla bych abychom byly zdravé a šťastné, abych se našla v něčem, co by mě mohlo bavit, aby mi bylo lépe.

Děkuji za rozhovor

 

Lenka Nováková