Anežka, dcera Přemysla Otakara I., o šest let mladší sestra českého krále Václava I. , zakladatelka a první abatyše Anežského kláštera klarisek v Praze Na Františku/založen roku 1233/. Po staletí byla v Čechách uznávána jako světice. Za blahoslavenou ji však prohlásil teprve papež Pius IX. Roku 1874.
V roce 1900 byla teprve svatořečena.
Anežka Přemyslovna, žena krásná a velmi ctižádostivá, se hned na prahu dospělosti zklamaně odvrátila od pozemského života k Bohu. České princezně už v dětství svitla naděje , že se jednoho dne stane císařovnou. Snad v osmi letech byla zasnoubena o něco staršímu synu Friedricha II. Jindřichovi. Plánovaný snatek však vzbudil nelibost konkurenčních rodů a vyvolal složité pletichaření. Nakonec si Jindřich roku 1225 vzal za manželku Markétu Babenberskou , ženu nejméně o pět a možná i o deset let starší. /vítězná konkurentka Anežky Přemyslovny se o čtvrt století později/mimořádně zestárlá/ stala na čas manželkou českého krále Přemysla Otakara II.-kandidát císařského trůnu Jindřich totiž roku 1242 předčasně zemřel./
Anežka po léta připravovaná a vychovávaná pro roli císařovny, vyšla ze souboje naprázdno.
Ještě se jí vytvořila naděje , že si vezme anglického krále Jindřicha III. Plantageneta, jenže i z toho vzápětí sešlo. A tak pokořená Přemyslovna ,,jako holubice ulétla z potopy ničemného světa do archy svatého řádu“.
Svou ctižádost napříště ztotožnila se zájmy katolické církve. Začala si dopisovat s učednicí Františka z Assisi svatou Klárou, a roku 1233 uvedla do Čech její přísnou řeholi, ženskou odnož minoritů, řád klarisek/od jména Klára/. Součástí Anežského kláštera se stal i mužský konvent.
Zbožná Anežka se také fakticky stala zakladatelkou špitálního řádu křižovníků s červenou hvězdou.
V touze stát se světicí podnikla dokonce pokus založit vlastní řeholi. U papeže však s tímto projektem neuspěla.
Král Václav I. sestru Anežku velmi miloval , vážil si její vzdělanosti i zbožné čistoty, takže princezna proměněná v abatyši mohla v Čechách nejen pečovat o církev , ale i ovlivnovat českou státní politiku.
Luboš Hora-Kladno