Jan Lucemburský – IV.
Období vlády krále Jana Lucemburského je zhruba od roku 1330 spojeno s jeho synem Václavem/Karlem IV./ a to čím dál tím více, protože Jan Lucemburský pobýval podstatně více za hranicemi českého království, než doma v Čechách.
Ještě ve dvacátých letech 14. století však začal Jan Lucemburský se snahami rozšiřování hranic a tím i zvětšováním českého království. I když se mu v tomto ohledu ne vše podařilo, nakonec přece jen český stát rozšířil. V roce 1322, kdy pomohl Ludvíku Bavorovi k vítězství nad jiným cizincem v bitvě u Muhldorfu získal Jan odměnou oblast Chebska.
Roku 1323 si král Jan najednou vzpomněl na svého prvorozeného syna Václava /Karla/, který byl do té doby v podstatě vězněn na Křivoklátě a hodlal tohoto oficiálního nástupce českého trůnu zapojit do svých politických záměrů. Jan Lucemburský přikázal okamžitě Václava propustit z Křivoklátu a nechat převézt do Paříže, kde ho jako budoucího českého krále mínil i oženit. Nejprve však zařídil důležitou svatbu francouzského krále Karla s lucemburskou Marií. Tím se zrodilo francouzsko-lucemburské spojenectví, které otevřelo cestu k další svatbě mezi spojeneckými rody . Tou byla svatba sedmiletého Janova syna Václava /Karla/ se stejně starou urozenou Francouzkou Blankou z Valois v roce 1323 . Ač se brali jako vyložené děti, jejich manželství bylo časem plné oboustranné lásky a vydrželo až do roku 1448, kdy Blanka zemřela.
I když v Čechách Jan Lucemburský po prohře ve válce se šlechtou pobýval minimálně, přece jen na ně docela nezapomněl. Už roku 1330 zorganizoval další výhodnou svatbu jiného svého syna Jana Jindřicha
s dědičkou Korutanska Markétou.
Začátkem třicátých let 14. století se Jan Lucemburský pustil nerozvážně do dobrodružného podniku
v severní Itálii, kde chtěl získat další rozšíření své moci. Zpočátku byl v severní Itálii, kde získal podporu řady měst úspěšný. Brzy však jeho snahy zcela ztroskotaly, třebaže se mu snažil vydatně pomáhat teprve dospívající prvorozený syn Václav /Karel/. V roce 1433 skončilo Janovo italské dobrodružství neúspěchem a koncem tohoto roku se sedmnáctiletý Václav/Karel/ vrátil do Čech.
Na dalším počínání Jana Lucemburského se po neúspěchu v severní Itálii nic nezměnilo. Převážně pobýval mimo své české království, které ho téměř nezajímalo a v cizině se pouštěl do nových dobrodružství. Naopak Karel/budeme nadále opomíjet jeho křestní jméno Václav/ se v českém království cítil okamžitě doma a o jeho rozvoj se skutečně staral, zatímco Jan Lucemburský byl českým králem jen oficiálně a spíše formálně než skutečně. Zhruba od poloviny třicátých let 14. století tak můžeme hovořit o skutečnosti, že
v čele českého království byli dva muži současně-oficiálně Jan Lucemburský, skutečnými činy Karel IV.
Luboš Hora-Kladno