white

Jak vznikl a vyvíjel se antisemitismus?

Antisemitismus je jednou z forem náboženské, národnostní a rasové nesnášenlivosti, projevující se v nepřátelském vztahu k Židům od opovržení ke způsobu života přes právní diskriminaci až po pogromy a genocidu. Vyvrcholil za německého nacismu , v období kolem II. světové války, kdy byly vyhubeny miliony Židů.

Kde však má svůj původ a jak vlastně vznikl antisemitismus?

Původ je už v antickém Římě.  Když Řím zlomil židovská povstání, rozptýlili se Židé z Palestiny po mnoha asijských i evropských oblastech, kde vytvářeli nábožensky uzavřená společenství.

Vyznavači židovského náboženství /judaismu/ považovali křesťany za odpadlíky, či disidenty, protože křesťanské učení,  vyznávané původně nepočetnou sektou, označovalo Ježíše Krista za Mesiáše /Spasitele/ a zároveň za Syna božího. Tím, stejně jako sestavením Nového zákona, shrnujícího zásady křesťanské víry a náboženství se Kristovi následovníci rozešli s judaismem, z jehož zdrojů jinak vydatně čerpali. Vždyť judaistický Starý zákon je pevnou součástí Bible.

Ve středověku se křesťanství stalo náboženstvím, ke kterému se, až na drobné výjimky hlásila celá Evropa. Židé, kteří v Evropě žili, ale setrvávali u své původní judaistické víry a tím se mezi nimi

a křesťany propast ještě více prohlubovala.  Vzájemné vztahy Židů s křesťany se potom vyvíjely stále problematičtěji od chladného sousedství až po výbuchy nenávisti. V souvislosti s bojem proti nevěřícím/Seldžuckým Turkům/, rozpoutaným křesťanskou církví na konci 11. století a vyplňující i dvě století následující především svými křížovými výpravami , prostoupila Evropu vlna náboženské nesnášenlivosti, která se obrátila i proti Židům.

Protižidovská opatření přijímala především římskokatolická církev, která vycházela vstříc obecnějším náladám. Křesťanská společnost si Židy ošklivila jako viníky Ježíšova ukřižování, ale také jako lichváře, živící se způsobem, který křesťané nesměli provozovat, protože to odporovalo způsobu jejich morálky. Lichvu to je půjčování peněz na úrok, mohli ve středověku vykonávat pouze Židé. Oba důvody/údajná vina za Ježíšovu smrt i lichva/ se v mentalitě evropského křesťanstva prolínaly a sloužily jako živná půda pro pogromy i úřední protižidovské zásahy, jejichž počet od konce 11. století stoupal.

Zlom v protižidovské politice představovala usnesení III. lateránského koncilu roku 1179 a především IV. lateránského koncilu, který v roce 1215 prohlásil z podnětu tehdejšího papeže Inocence IV. Židy za osoby, které je třeba důsledně vyčlenit ze společnosti./například zvláštním znamením -žlutými kolečky, nebo hvězdami/, umístěným na šatech. Židovské obyvatelstvo nesmělo vykonávat ani mnohá řemesla a muselo žít ve zvláštních městských ulicích, nebo čtvrtích /takzvaných ghettech/, existujících ve všech významnějších městech.  Křesťané pak měli zakázáno se se Židy stýkat. Intimní vztahy mezi křesťany a Židy patřily k největším zločinům. Zejména v průběhu 13. století, ale i později docházelo v některých evropských zemích k protižidovským akcím, přímo řízeným státní mocí. Jejich výsledkem byla konfiskace židovského majetku a vypovídání Židů za hranice státu.

Další protižidovské postoje vyostřila hysterická  kampaň během velké morové epidemie v polovině 14. století. Tehdy se rozšířila fáma, že nemoc způsobili Židé, kteří otrávili prameny a studny, aby se zbavili křesťanů. Díky této pověsti vybuchla v letech 1348-1350 celá série pogromů především ve Francii a Německu. Nevinní Židé umírali v plamenech, nebo byli zabíjeni v městských ulicích i ve svých domech. Pogrom Židů se v roce 1389 objevil i v Čechách, konkrétně v Praze a příliš si nezadal s velkými pogromy v západních zemích.

 

Luboš Hora-Kladno

Napsat komentář