Jaké jsou potřeby tělesně postižených klientů služeb v cestovním ruchu – seriál: Část 5

ČÁST 5: POTŘEBY KLIENTŮ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

Jaké vůbec jsou komunikační bariéry se zrakově postiženým klientem.

Některé pohlavní nemoci mohou způsobit zrakové postižení, současná medicína však dokáže tyto nemoci včas léčit (vyjma postižení zrakové percepce při AIDS, což vyžaduje globální přístup k syndromu selhání imunity organismu).

Ryba v přístavní krčmě chutná a voní (nebo zapáchá) jinak, než ryba v restauraci u nás na růžku. Moře zní jinak, má jiné slunce, jinak voní, jeho vlny s námi jinak zacházejí a jeho voda je prostě jiná, než voda u nás ve vaně nebo v Tálínským rybníku. Své zvuky, pachy a chutě (mnohdy jedinečné) mají tržiště, města, pole, lesy, hory, lidé a celé země a kontinenty.

Věci lze vzít do ruky, na mnohé si lze sáhnout. Je tedy co poznávat a prožívat, i když člověk nevidí. Mnozí lidé s těžkým zrakovým postižením mohou, přece jen leccos vnímat zrakem. Mohou se třeba podívat zblízka. Zážitek umožněný vnímáním všemi dostupnými smysly může mít, stejně jako u všech ostatních lidí, objektivně nebo subjektivně velmi vysokou hodnotu.

Nevidomí bývají charakterizováni intaktními jako skvělí hudebníci nebo naopak třeba jako závislí, bezmocní jedinci, příp. jako žebráci. Mnohé z těchto předsudků pocházejí z našeho kulturního dědictví,
mnohé jsou spojeny s  omezenými zkušenostmi se zrakově postiženými.

Těžce zrakově postižený resp. nevidomý člověk je po celý život vystaven informačnímu deficitu. V rovině psychiky se toto dlouhodobé neuspokojování potřeby vizuálních podnětů nazývá senzorickou deprivací.
Jedná se o opožďováním psychomotorického vývoje těžce zrakově postiženého dítěte.
V pozdějším věku stále pociťuje zrakově postižený své znevýhodnění. Toto tvrzení lze doložit údajem o tom, že 80-90% informací přicházejících z okolí vnímáme zrakem, tudíž při jeho absenci nebo značném omezení má jedinec méně zkušeností se světem jako takovým.

Představa, že nám někdo zaváže oči a nechá nás stát na méně známém či neznámém místě, vzbuzuje pocit bezradnosti v dané situaci. Zrakově postižený jedinec se naučí vyrovnávat se s maximální závislostí na člověku, který jej „vodí“- průvodce nevidomého. Nebo se rozhodne pro zvládnutí a překonání vnitřní bariéry – strachu – a započne s pozvolným osamostatňováním prostřednictvím nácviku mobility. Známé trasy může zvládat bez průvodce. Jsou však situace a trasy, kdy je vhodné o pomoc požádat.

Lidí s těžkým zrakovým postižením, tedy nevidomých a slabozrakých, je v České republice 1 – 2 procenta populace. Je to přibližně  150 000 osob. Je pochopitelné, že se s nimi můžeme setkávat v mnoha situacích, tedy i při využívání služeb cestovního ruchu.

Pomoc nabízíme přirozeně, ale jasně tak, aby nevidomý bezpečně poznal, že hovoříme s ním; můžeme ho oslovit jménem, případně se lehce dotkneme jeho předloktí. Jednáme přirozeně a prakticky.